Když jsem se v osmnácti rozhodoval, co dál po střední, bramborárna pro mě byla jasná volba. Byl bych váhal mezi bramborářskou akademií a vyšší odbornou pro piloty traktorů, ale psychotesty u maturity rozhodly za mě. Vždycky jsem obdivoval ty chlapy ostrý jak břitva, který nasazujou každý den na poli životy pro existenci a přežití nás ostatních. Kdykoli jsem dostal v jídelně na talíř bramborovou kaši, vzpomněl jsem si na ně a uznale pokýval hlavou. Můj dávný dětský sen se tak přiblížil na dosah. Bude ze mě ten nejtvrdší bramborář v Čechách. Jeden z těch, o kterých si kluci za školou vypráví legendy, jako je třeba Ďábel Ferguson nebo Kápo Grimalsky.

„Ty na to máš,“ podpořil mě náš třídní, když jsem podával přihlášku. „Jestli se tam někdo z vašeho ročníku dostane, pak to budeš právě ty. Uvidíš, jednou se budu chlubit, že jsem tě učil, a moji studenti mi to nebudou věřit.“ Při těch slovech na mě významně mrknul.

Rozhodně nebyl důvod mu nevěřit. Fyzička mi nechyběla a vyrostl jsem v nehostinném pouštním podnebí kolem městské aglomerace Chebústí nad Labem i bez podpůrných implantátů.

Doma moje rozhodnutí příliš radosti nevyvolalo. Matka plakala, že si zkazím život. A otec? Byl na mě hodně pyšný, i když se mu oči leskly a slzy měl na krajíčku. Ale udržel se. On nikdy neplakal, v tom jsme byli my dva stejní. Když jsem byl malý, často jsem se ho ptal proč. Říkal mi, že všechny slzy nechal v oblacích. Věděl jsem, kam tím míří. Pamatoval třetí světovou válku a měl v pracovně na stěně zarámovanou fotku své letky bombardéru BO-14. Takový ten umaštěný a osahaný plochý obrázek z doby, kdy ještě nebyly běžné holoreálné 3D videofoťáky. Většina z těch chlapů se z oblak domů nikdy nevrátila.

Ale zpátky k mému studiu. Na akademii mě přijali do týdne s nástupem až na podzim, a já tak mohl své poslední prázdniny proležet v plážových bunkrech u moře. Chebústí není se svými pěti milióny obyvatel nijak velké město. Jeho velkou část tvoří přístavní čtvrť v místě, kde se Labe vlévá do Německého moře. Kotví tu obrovské zaoceánské nákladní lodě. Není to zrovna to nejkrásnější místo na zemi, ale jen pár mil za městem jsou písčité pláže s krytými bunkry. I v létě, kdy teplota ve stínu nespadne pod pětačtyřicet, se tu dá příjemně relaxovat pod zemí a dvakrát, třikrát denně se na pár minut můžete odvážit i do moře. Voda je tu chemicky nejčistší v celé Evropě.

Léto uteklo a v září jsem konečně nastoupil na akademii. Hned první den nám při hodině dějepisu jednooký kantor, bramborářský veterán, vyprávěl neuvěřitelný příběh. Kdysi dávno prý byla doba, kdy obilí v lánech líně zlátlo, řepa se ze země musela pracně vyorávat a brambory? O těch ani nemluvě! Bylo to ještě před tou genetickou revolucí v roce 2102. O tehdejším zemědělství vyprávěl jako o odvětví, kde se mrtví za rok dali spočítat na prstech jedné ruky. Jenže pak to přišlo. Nějakej chytrák s dvanácti dioptriema našrouboval do brambor geny teplomilných plazů, snad pouštní zmije. Nemyslel to špatně. Chtěl dosáhnout toho, že se budou brambory samy loupat a hlavně snesou velká vedra a sucha, která v poušti kolem Chebústí panovala. Ještě stihnul převzít s velkou slávou Nobelovu cenu, poděkovat matce za to, že ho porodila, a pak se to zvrtlo. U některých brambor se totiž kromě všech těch plánovaných změn vyvinuly i jedové žlázy v nadzemních natích, a aby toho nebylo málo, tak samotné hlízy začaly jevit známky života. A to, upozorňuji, života pěkně agresivního. Objevily se náznaky odporu a brambory se nechtěly nechat sklízet. No a tak přišli první bramboráři. Lidé, kteří se specializují na sklizeň brambor. Doprovázejí kombajny na jejich cestě za úrodou a eliminují všechny případné problémy.

Další dva roky naplnily má očekávání. Dlouhé hodiny každý den na cvičišti a těch několik málo okamžiků, které nám zbývaly, jsme proseděli v učebně. Anatomie brambor, údržba zbraní, základy první pomoci a další potřebné informace. Nevěřili byste, jak těžké je poznat obyčejnou bramboru od nebezpečného nepřítele. V klidu vypadají úplně stejně, jenže stačí zlomek vteřiny a chyba může být osudná. Čas plynul a já jsem vykazoval velmi dobré výsledky. Možná ne tak výjimečné v teorii, ale o to prokazatelnější v boji. Zvláště v práci s motykou na mě nikdo neměl.

Výcvik jsem zakončil na výbornou právě včas. Ani jsem se nepodíval domů. Podzimní vedra začínala být snesitelná, a tak nadešel čas pro bramboráře nejdůležitější, čas sklizně. Hned na druhý den jsem měl být převelen ke své jednotce. Zůstal jsem v opuštěných kasárnách a užíval si první volné odpoledne za poslední dva roky. Zvláštní pocit, být zvyklý na svůj denní řád a najednou o ten stereotyp přijít. Chybělo mi cvičiště a vlastně jsem se dost nudil. Jen tak bezcílně jsem po obědě ležel na posteli, když mě vyrušily blížící se kroky. Zastavily se před naší ubikací, dveře se otevřely a dovnitř vešli dva vojáci. Všiml jsem si šarží, vyskočil jsem do pozoru a srazil paty k sobě tak razantně, až mě zabrněly kotníky.

„Vojín Pánek, pane! Po základním výcviku.“

Oba vojáci dlouho mlčeli. Ten vyšší si mě důkladně prohlížel. V jeho tváři se zračila nedůvěra. Poznal jsem ho prakticky hned a zachvěl jsem se nadšením. Takže mým velitelem nebude nakonec nikdo jiný než slavný Kápo Grimalski! Neubránil jsem se a sklouzl pohledem k jeho zbrani. Co jiného se dalo čekat než takový bramborářský skvost. Celokovový rýč, poloautomat z té nejušlechtilejší švédské oceli. Protiskluzové pryžové chyty a pevný 7mm oboustranně ostřený břit. Legenda, které žádný kluk z Chebústí neřekl jinak než „tichá smrt“. Tenhle drsnej chlápek měl doma medaili za tragickou sklizeň ve čtyřicátým pátým a na hlavě hned za levým uchem velkou jizvu. Místo, kde ho zasáhl nepřítel jedem a vlasy už mu nikdy nenarostly.

„Jsem Grimalski, tvůj velitel, mozek a bůh až do odvolání,“ konstatoval suše, „a tohle je můj zástupce Zebra,“ představil druhého vojáka. „Sbal si věci, vyrážíme za deset minut z garáže K9.“

„Ano, pane!“

A to bylo vše, stručné a věcné. Oba zmizeli stejně rychle jako se objevili. Očekával jsem to, ale stejně by mě asi potěšilo nějaké to poplácání po ramenech a přátelský šťouchanec do žeber se slovy: „Tak tě mezi nás vítám, tady Zebra ti vysvětlí, kdy se berou prémie a podobně.“ Ale oddíl bramborářů, to není spolek přátel v důchodovém věku hrající o nedělním odpoledni Bingo! Raděj si pospíším a už dost úvah, nerad bych, aby na mě Grimalského chlapci čekali v garáži K9. 

Byl jsem tam včas, stejně jako všichni ostatní. Po deseti jsme naskákali na pancéřové korby dvou kombajnů a jelo se. Zetory se vznášely nad písčitými dunami, elektromotory předly svou dunivou píseň, vzduch se tetelil horkem a Grimalski vpředu navigoval. Nikdy bych nevěřil, že takovouhle mašinu dokáže řídit ženská. Naše pilotka poručík Boková mě z toho omylu vyvedla hned v první zatáčce, kterou vzala v plný rychlosti přes ručku, až jsme všichni na korbě popadali.

Zaujal jsem strategické místo hned vedle Zebry. Koneckonců nikoho jiného jsem neznal. Hned mi došlo, proč tenhle chlapík dostal tak podivné jméno. Grimalského zástupce vyrážel do akce zmalovaný maskovacím krémem od hlavy až k patě a svými pruhy opravdu připomínal zebru. Mezi stonky bramborové natě se jistě musel doslova ztrácet před očima. Zaregistroval, že si ho se zájmem prohlížím. Naše pohledy se setkaly a já pocítil potřebu zavést hovor.

„Jak dlouho pojedeme?“ zeptal jsem se.

„Maximálně půl hodiny. Sklizeň začíná vždycky na polích hned za městem a postupně se jezdí dál,“ odpověděl a podal mi láhev s vodou. Na kovové korbě kombajnu teplota rychle stoupala.

„Díky,“ napil jsem se a vrátil mu ji. „Budou tam bramboráci?“ Prostě jsem se musel zeptat. Zebra se usmál a já při pohledu na jeho obrovský chrup podruhé pochopil, proč ta přezdívka. Když se smál a byl pruhovaný, byl bezchybná zebra.

„To víš, že budou, a ne všem se bude chtít na korbu. Proto jsme tady. Víš, Mladej, možná ses toho o bramborách naučil hodně, ale i kdybys věděl všechno, stejně tě zaskočí, až budeš stát tváří v tvář jednomu z nich. Na to tě nikdo připravit nemůže,“ zvážněl a jeho smích se ztratil, jako když utne.

„Jsem připraven,“ zašeptal jsem a neznělo to moc věrohodně.

„To já taky. Nakonec nás všechny dostanou, ale dnes ještě ne,“ zase se usmál, ale mě spíš zamrazilo.

„Jsme na místě,“ ozval se Grimalského hlas z reproduktoru nad mojí hlavou. Vystoupili jsme z kombajnů na okraji obrovského bramborového pole. Nať byla doslova rozprášena a to málo, co z ní zbylo, spálilo slunce během několika hodin na uhel. Všude kolem byl klid, ticho před bouří.

„Dělostřelectvo odvedlo dobrou práci,“ pochválil si Grimalski, když se sehnul a promnul prach z bramborových stonků mezi prsty.

„Tam hluboko pod povrchem se však nepřítel skrývá v plné síle,“ ušklíbl se na mě, odhodil zbytek doutníku a přišlápl ho gumovkou s titanovým plátováním a dvojitou MM podrážkou. Pak se obrátil k mužstvu, které se seřadilo před oběma sklízecími stroji.

„Takže, vážení, máme dva kombajny a do večera málo času. Chci vidět dva týmy jako obvykle. Rozdělíme se. Svý lidi vedu já, svý Zebra. Tady Mladej,“ kývnul bradou mým směrem, „půjde se mnou a bude se mi držet za prdelí jako za sukní svý matky. Dotazy žádný?“

Pochopil jsem, že až na mě je to pro všechny ostatní rutina. Nikdo se na nic neptal.

„Takže vyrazíme, ať to máme na korbě a v knajpě nám nezteplá pivo,“ dodal kapitán.

Držel jsem se v rojnici napravo od našeho Zetoru. Stroj se rychlostí raněného tuleně pozvolna posunoval kupředu a geneticky upravené brambory naskakovaly vzorně na jeho korbu. Nebýt toho děsného vedra, prohlásil bych tuhle práci za nudnou. Počáteční ostražitost mě rychle opustila, a to se ukázalo být osudným.

Jedna z brambor, stejná jako stovky jiných, náhle zcela nečekaně změnila směr letu a v nestřeženém okamžiku si to namířila přímo na mou hlavu. Nestihl jsem ani mrknout okem. Moje válečná motyka v tu chvíli klidně odpočívala na propoceném rameni. Už už jsem se loučil se životem, když mě před jistou smrtí zachránil kapitán Grimalski. V posledním zlomku vteřiny chytil letící bramboru těsně před mým obličejem holou rukou a rozmáčkl ji.

„Buď ve střehu, Mladej,“ pokáral mě, utřel si ruku do mé armádní chladící vesty a odplivl si. Nezmohl jsem se na slovo. Zůstal jsem stát a tupě zíral na bramborový trhanec u svých nohou. Ještě sebou trochu škubal. V tu chvíli se z druhé strany kombajnu přihnal náš radista. Vysílačka burácela naléhavým hlasem Zebry:

„Posily na D1, posily na D1. Slyšíš, kurva, Grimalski, pohni zadkem, je to tu hotové peklo! Ááá, jen pojďte vy naškrobený parchanti!“ hlas vysílačky utichl.

„Bourač a Mladej se mnou. Ostatní dokončí sklizeň, velení tu přebírá Gregory,“ rozhodl bez váhání kapitán, a už jsme všichni tři běželi směrem k sektoru D1.

Sprint rozpálenou pouští v padesátistupňovém vedru byl sám o sobě peklem. Navíc se už po pár metrech objevili první nepřátelé. Čekali na nás, ukryti v písku. Prvního z nich dostal Grimalski svým rýčem. „Tichá smrt“ byla ve svém živlu a švédská ocel jen lačně zahučela v touze po dalším škrobu. Bourač, běžící přede mnou, tasil své krátké kopáky a roztančil je ve zběsilém tempu. Sehnul jsem se před bramborákem útočícím zprava a dalšího srazil motykou k zemi. Nezastavovali jsme a v plné rychlosti odráželi nápor dalších nepřátel. Valili se nám v patách, doháněli nás a bylo jich pořád víc. Sektor D1 se blížil.

Postřehl jsem, že Grimalski si vyměnil krátký pohled s Bouračem. Byli to staří veteráni. Nemuseli promluvit, stačil jim jeden takový pohled, který vydal za desítky slov. Pak se Bourač nečekaně zastavil.

„Poběž a neohlížej se,“ křičel na mě Grimalski, když jsem také zpomalil. Neposlechl jsem ho a ohlédl se. Dodnes toho lituji pokaždé, když se v noci probudím při vzpomínce na tu hrůznou scenérii.

Díky Bouračovi jsme je alespoň na chvíli setřásli. GPSka na mém zápěstí nás vedla neomylně. Dorazili jsme příliš pozdě. D1 byla jen pár desítek metrů velký sektor mezi dvěma písečnými dunami. Od toho dne mu nikdo neřekne jinak než Rudé údolí. Bramboráři z oddílu, který vedl Zebra, tu padli do jednoho. Na jejich zubožená těla byl děsivý pohled. Modré podlitiny, velké mokvající jedové puchýře, rozdrcené kosti. Korba převráceného kombajnu zela prázdnotou. Bylo dobojováno a bramboráři tu zjevně svedli tuhý, leč marný boj s obrovskou přesilou. Grimalski zarazil svůj rýč hluboko do země a sklonil se nad tím, co zbylo ze Zebry. Sklopil jsem zrak a postřehl neparný pohyb v písku nedaleko.

Byly tři, snad větší něž lidská hlava a sakramentsky rychlí. Grimalski o nich nevěděl. Přišel čas, abych splatil svůj dluh. Motyka je možná lehká a chybí jí pádnost, ovšem v rychlosti se jí žádná zbraň nevyrovná.

Provedl jsem učebnicový Malenděvův trojsek s obratem a když jsem doklekl na pravé koleno se zbraní za zády, všichni tři bramboráci leželi bez hnutí na zemi.

„Buď ve střehu, Grimalski,“ neodpustil jsem si, ale odplivnout se mi nepodařilo. Měl jsem v krku sucho a písku víc, než je v přesýpacích hodinách.

Zem kolem se začala chvět. Pronásledovatelé šli najisto po naší stopě, mohly jich být stovky, možná tisíce. Museli se sem stáhnout z celého pole. Písek na horizontu ožil a  schylovalo se k poslednímu boji.

„Možná není ta pravá chvíle, ale chtěl bych tě jmenovat svým zástupcem,“ pronesl Grimalski, když jsme se k sobě postavili zády.

„Nakonec nás všechny dostanou, ale dnes ještě ne,“ odpověděl jsem při vzpomínce na Zebru. Pevně jsem sevřel svou motyku a pak zaslechl ten nejkrásnější zvuk na světě – rychle se blížící dunění elektromotorů pancéřovaného kombajnu Zetor. Na ten letmý úsměv pilotky Bokový nikdy nezapomenu. Kovovou radlicí hladce rozčísla vrcholek nejbližší písečné duny a ve vzduchu zavoněly pečené škubánky. V dalším okamžiku už jsme byli já i Grimalski na korbě spolu s ostatními a vzdalovali se plnou rychlostí od sektoru D1 a hordy nabroušených nepřátel. Zamířili jsme domů. Korba Zetoru byla plná sklizených brambor a na nás čekalo ještě hodně takových sklizní. 

Pojem Rudé údolí se zapsal do historie bramborářů krvavým písmem jednou provždy a den, kdy k téhle události došlo, je nesmazatelným milníkem v dějinách celého světa.

Tak skončil věk lidí a přišla doba brambor.