José Ángelu Valentemu
chladné je světlo paměti
to stěží spatřené naléhavě září
krouží při hledání zátky
či louže po dešti
za dveřmi jež se otvírají
visí měsíc
tak velký a plochý
tak nemístný
jako by to byl obraz
olej na papíře
ztvrdlém časem
tak padly do mysli
tvary a barvy
nahodilosti
osud uzlující stíny
cuky v černém kotli
kde bublavě
vře rozkoš a hrůza
bobtná sádra nebes
tisíckrát bitých
tisíckrát bílených
stírá se svět a znovu se píše
až do posledního dechu
jen tohle
zdánlivá věčnost
bídná tříska světla v útrobách
zvířete
jež skoro nebylo
|