Ve dveřích se objevil dům,

tak jak stál, či snad ležel

potvrdil teorii absurdity a vešel dál

Vně sebe pak usedl

na jednu z svých dřevěných podlah

a rozhlédl se kolem

Sami víte jaké to je,

hlava se točí a podivné přechody stínu a světla

jistě nepřidají na jasu,

no ale co se dá dělat

Okno které shlíželo z půdních prostor

se lehce zamžilo,

a těsnění propustilo první kapku jarního deště,

přeháňka bez hromů a blesků

osvětlená jen prasátky slunečních paprsků

které usnuli v loužích a jinak tma

Ta fascinující barva,

na níž duha tak dlouho čekala

aby nakonec stejně odešla s nepořízenou,

ten koláč plný sladkostí i pepře,

to vše v jednom kotli uvnitř vnějších svých zdí

zažíval dům

Pak přišlo slunce s měsícem

a držíce se za ruce vyvolali zmatek

ne nepodobný býčím zápasům v arenách

dávno prázdných,

kde jen stopy krve

a poslední ozvěny vzdychů

připomínaly život

Je toho tolik co říci, tolik co vyprávět,

ale nejsou ústa

jež mohla by přivést na svět zase – slovo

Nejsou,

zbyli jen ti kteří sloužili

a jako tací, neschopní samostatného rozhodování se prolínali sami v sobě

a netrpělivě čekali

na dvě nohy,

dvě ruce,

jednu hlavu,

jedno tělo,

na život,

všechny figuríny z výloh byli již předvolány,

bezúspěšně však,

i ony pouze plnily přání svých tvůrců, a chlebo-šato-dárců.

V tom zachvěla se Země

a všichni oněmělí padli na kolena k zemi

s čely špinavými prachem

jali se modlit němě a v tom ozvalo se.

SLOVO