Ve dveřích se objevil dům, tak jak stál, či snad ležel potvrdil teorii absurdity a vešel dál. Vně sebe pak usedl na jednu z svých dřevěných podlah a rozhlédl se kolem. Sami víte jaké to je, hlava se točí a podivné přechody stínu a světla jistě nepřidají na jasu, no ale co se dá dělat. Okno které shlíželo z půdních prostor se lehce zamžilo, a těsnění propustilo první kapku jarního deště, přeháňka bez hromů a blesků osvětlená jen prasátky slunečních paprsků které usnuly v loužích a jinak tma. Ta fascinující barva, na níž duha tak dlouho čekala, aby nakonec stejně odešla s nepořízenou, ten koláč plný sladkostí i pepře, to vše v jednom kotli uvnitř vnějších svých zdí zažíval dům.

Pak přišlo slunce s měsícem a držíce se za ruce vyvolali zmatek ne nepodobný býčím zápasům v arénách dávno prázdných, kde jen stopy krve a poslední ozvěny vzdychů připomínaly život. Je toho tolik co říci, tolik co vyprávět, ale nejsou ústa jež mohla by přivést na svět zase – slovo. Nejsou, zbyli jen ti kteří sloužili a jako tací, neschopní samostatného rozhodování se prolínali sami v sobě a netrpělivě čekali na dvě nohy, dvě ruce, jednu hlavu, jedno tělo, na život, všechny figuríny z výloh byly již předvolány, bezúspěšně však, i ony pouze plnily přání svých tvůrců, a chlebo-šato-dárců.

V tom zachvěla se Země a všichni oněmělí padli na kolena k zemi s čely špinavými prachem jali se modlit němě a v tom ozvalo se.

SLOVO