napsáno leden 2005

     V kupé bylo vedro k zalknutí, průvodčí musel otevřít všechna okna. Byly to už víc jak dvě hodiny, co vlak vyjel z rušného Londýna. Šel jsem se osvěžit do jídelního vozu, kde mě obsloužila malá krásná zrzka. Když mi nesla sodu, provokativně kroutila boky a v očích jí jiskřila výzva. S lítostí jsem se s ní musel rozloučit, jakmile vlak zastavil na malém venkovském nádražíčku. Crawley, bylo napsáno na tabuli. Vlekl jsem se se dvěma kufry téměř vylidněnými ospalými ulicemi a tu a tam mě kus cesty doprovázelo zvědavé děcko z některého sousedního domu (neboť v Crawley jsou všichni sousedé). Po chvíli jsem spatřil bílý oprýskaný domek se zpustlou zahradou a verandou zarostlou břečťanem. Nebylo pochyb, že jsem se spletl. Ostatní domy byly udržované, v oknech se míhaly zvědavé obličeje. Nohou jsem pootevřel špatně zavřené dveře a spočinul na prahu. Můj nový domov mě přivítal pavučinami v koutech a rozvířeným prachem, který bylo možno pozorovat přes tenké paprsky slunce, které dovnitř vnikaly děravými okenicemi.

  „Vítej, Henry,“ řekl jsem cynicky a upustil s žuchnutím svá zavazadla.

     Byl už skoro večer, když se mi podařilo vybalit si pár věcí a dát jakžtakž do pořádku zadní místnost na spaní. Domek měl dvě patra a půdu. Prozatím mi stačilo, že jsem vymetl prach a zkulturnil verandu do zahrady. Objevil jsem na ní velmi staré proutěné křeslo, které zažilo ještě devatenácté století, a stolek s rozteklou svící. Otec mi neřekl, kdo tu bydlel přede mnou. Vytáhl jsem z kapsy tabák a ubalil si cigaretu. Dým se šířil po zarostlé zahradě, nemálo připomínající džungli. U domu vzhlížel k nebi statný dub, porostlý břečťanem, kterého tu všude byl nadbytek. Podél zdi rostlo několik keřů planých růží a rododendrony nebyly přes vysoký plevel téměř vidět.

Pohled na tu divočinu mě uklidňoval, příroda teď k večeru byla mírnější, rostliny slehlejší, denní živočichové se chystali k spánku a  noční se teprve probouzeli. Zaposlouchal jsem se a přišlo mi, že odněkud slyším slabou melodii.

Zbytek večera jsem proseděl v šeru na posteli.

     Hlavou mi probleskovaly myšlenky na Emu, na otce a Londýn. Otec koupil tento dům a já se, díky jeho společenskému postavení, musel vzdát života ve velkoměstě. V tuto dobu byly otevřeny luxusní bary, které jsem s přáteli básníky a intelektuály pravidelně navštěvoval. Čím více se potom blížilo ráno, tím horší a zakouřenější putyky střídaly kluby londýnské smetánky. Za svítání pak někteří vytrvalci navštěvovali Emin byt.  Bylo zde spousta vybraného pití a prvotřídní hašiš. Emě a jejím přítelkyním stačil delší pohled některého z mládenců a byly ochotny splnit i to nejtajnější přání. Časem nás zajímal víc hašiš než dívky, které byly naší poezií, ale já nikdy nepřestal být tajně zamilovaný do Emy. Žárlil jsem na své přátele, kteří s ní strávili noc. Odhodlal jsem se k dopisu a několika milostným veršům. Vysmála se mi. Její krásná tvář a nepřístupné srdce mě trápily v každém snu. Domu jsem se vracíval k obědu a zpráskaný jak pes. Zamilován do hašišové princezny.

Dnešek má smysl jen tehdy, je – li mezi včerejškem a zítřkem, psal jeden anglický básník. Tento citát se mi vybavil a poté jsem oblečený usnul.

*

     Ráno jsem se vzbudil velice brzy. Východ slunce mě příjemně překvapil. Stromy a keře chytly nádech červené, vzduch byl svěží. Nedokázal jsem v tu chvíli zplodit jakoukoliv myšlenku, bylo mi nečekaně krásně.

     Před dvanáctou přišel chlapec ze sousedního domu s pozváním na oběd. Londýňan by byl takovým důvěrným chováním zaskočen. Přesto jsem chlapce následoval.  Domek, ve kterém bydlel byl nízký, jednopatrový a vedle stála dřevěná stáj. Ve dveřích čekala žena s přívětivým pohledem a vyhlížela nás.

  „Time, kde jste tak dlouho?“ pokárala syna, „určitě byl ještě za Wilsonovic klukem,“ dodala s omluvným výrazem ke mně. „Jinak dobré poledne, mladý muži.“

  „Henry, těší mě.“

  „Já jsem Dolores. Dolores Clarková. Jakou jste  měl cestu, Henry?“ optala se a vedla mě dovnitř. V kuchyni to vonělo pečeným masem.

  „Řekla jsem si, že dnes nebudete mít asi co k obědu, tak jsem si dovolila vás pozvat a zároveň trochu seznámit s místními zvyky,“ řekla milým a  klidným hlasem.

  „Děkuji,“ řekl jsem a pořád nevěděl, jak se tvářit. Místnost byla čistá, nálada nenucená. Nestihl jsem se ani posadit a do dveří vstoupil vysoký, statný muž. Přátelsky se na mě usmál.

  „To je  můj manžel,“ řekla zbytečně, ale s hrdostí Dolores.

  „Jsem Jack,“ představil se, „jak se vám tady líbí Henry? Doufám, že umíte hrát bridge, že byste nás jako londýňan trochu zaučil,“ zasmál se. Nebyl jsem z toho tak nadšený, bridge jsem nikdy nehrál.

  „Zrovna se nám telí kráva, musim zase jít.“ Umyl si ruce,  podal mi ruku a vyšel opět ven.

  „Ágnes,“  zvolala Dolores, když chystala oběd na stůl.

Z druhého pokoje vyběhlo asi šestileté blonďaté děvčátko a sedlo si za stůl. Brada jí dosahovala desky stolu, nohama kývala ve vzduchu.

  „To je má dcera.“

Ágnes držela v rukou malého králíka a hladila ho po uších. Jemné vlásky měla rozevláté a mašli u šatů polorozvázanou. Negestikulovala typickou dětskou roztržitostí, seděla klidně a tiše. Podívala se na mě velkýma šedýma očima a usmála se. Ten pohled mě zarazil. Jakoby mě celého prohlédla a teď jen dávala tichý souhlas, že tu s nimi mohu sedět.

  „Víte,“ prolomila ticho Dolores, „Ágnes je…“ hledala slova, „ona není jako my. Má… pomalejší chápání.“ S Ágnes ta informace nic neudělala, dál seděla a pobroukávala si písničku, vždy mezi tím, než  si do pusy strčila lžíci s polévkou. Opět jsem nevěděl, jak se tvářit, v Londýně jsem se s takovým druhem lidí nikdy nesetkal. Všichni u stolu se však chovali spontánně a to se mi líbilo.

Dojedli jsme skvělé jídlo, vypili si čaj a já se chystal zpět do domu.

  „Přijďte zítra, nebo pozítří. Přijďte kdykoli, Henry, rádi vás uvidíme,“ loučila se Dolores mateřsky.

  „Jistě. Na shledanou. Ahoj Time,“ pozdravil jsem. Ágnes stála ve dveřích a dívala se spíš za mě než na mne. Zamávala mi. Zrozpačitěl jsem, ale mávnutí jsem opětoval.

*

      Další den jsem nastoupil do školy. Můj otec ze mě chtěl mít vždy právníka nebo bankéře, ale láska k angličtině a poezii byla větší než otcovo naléhání a pevně jsem se rozhodl jí studovat. Moje divoké pitky a milostný život s Emou začaly až po studiích. Flákal jsem se a propíjel rodinné jmění. Otec se rozhodl využít mé znalosti, a tak mě postal do Crawley učit venkovské děti. Zároveň se mě zbavil a zpřetrhal veškeré vazby mezi mnou a mými přáteli. Vždy to byl výborný stratég.

  Ředitel mě přijal velkoryse, učitel z velkoměsta – to pro něj byla lákavá nabídka. Nebyl jsem si však jist, jestli se mé znalosti nevykouřily z hlavy spolu s množstvím hašiše.

Třída prvňáčků zmlkla vždy, jakmile jsem vstoupil do místnosti. Některá devčata se červenala, když jsem na ně mluvil nebo je vyvolával. Starší žáci, kde byl i Tim, neprojevovali o studium takový zájem. Každý z nich měl doma povinnosti. V Crawley měl téměř každý svůj vlastní malý statek. Chlapci nestíhali úkoly na doma, protože čistili stáje nebo kovali koně, děvčata drhla dřevěné podlahy a pekla domácí chléb. Vyučování dětí mě však bavilo. Jejich svět mi pomalu dával zapomenout životu v Londýně.

     Ágnes do školy nechodila. Zůstávala s matkou doma, pobíhala po pastvinách mezi dobytkem, chodila si hrát do lesa nebo stála sama na ulici a čekala, až si s ní některé dítě bude hrát. Děti se jí však stranily. Málokdy se k ní některé přiblížilo a když se tak stalo, zatahalo jí za vlasy a uteklo. Ágnes se vždy jen smutně usmála, jako by si uvědomovala, že s tím nic nezmůže a šla si hrát do ústraní. Kromě králíčka u sebe nosila ještě malou dřevěnou flétničku. Tolikrát jsem ji slyšel hrávat, když jsem večer v zahradě rozjímal. Hrála svoje vymyšlené melodie. Sama. V trávě s píšťalkou.

*

     Vzpomínky na Emu už mě téměř nepřepadaly. Občas mě zastihla touha po ženském těle a v tu chvíli jsem proklínal svého otce i celé Crawley.  Ve zpustlé zahradě jsem si připadal jako ve své vlastní hlavě. Bylo mi tu tak milo. Jednoho dne se zde objevila i Ágnes. Seděla ve vysoké trávě a vedle ní ťapkal králík. Podívala se na mě, jako by mě čekala a neusmála se. Mlčky jsem se posadil k ní a hladil králíka.

  „Líbí se ti tady, Ágnes?“

Letmo se na mě podívala. „No jo,“ zabroukala.

  „Zahraj mi něco.“

  „Chcete, abych vám zahrála?“ řekla radostně, skoro vděčně. Pak náhle opět posmutněla a začala foukat do píšťalky.

Bylo to nesmělé, osobité hraní.  Mollové tóny, v kterých se odráželo vše, co nemohla vyslovit rozumem. Zavřela oči, zesílila dech a lehce se houpala ze strany na stranu. Byl jsem z toho šestiletého děvčátka unešen. Vlasy měla červené od slunce, hubené nohy natáhlé před sebe, i listy keřů okolo jakoby se k ní nakláněly. Pocítil jsem při jejím hraní takový vnitřní klid, jako když mě matka v dětských letech uspávala a hladila po vlasech. Pocit bezpečí, pochopení pro vše živé, pocit sounáležitosti s těmi tóny, se zahradou i s Ágnes samotnou. Nevím, jak dlouho hrála, ale když přestala, zjistil jsem, že mám zavřené oči.

     Začal jsem si na venkov zvykat. Chodily mi od otce šeky, které jsem mu bez díků vracel. Pouze šeky, nic víc. Našel jsem si druhou rodinu - Jacka a Dolores. Jack mě učil čistit stáj, hřebelcovat koně a občas jsem ho doprovázel na pole, kde jsme trávili chvilky práce a ticha. Ukázal mi taky jediného, zato pěkně rozběsněného býka v Crawley, kterého vlastnil piják Roowers. Dolores mi vysvětlovala, jak si správně vyprat věci, jak se neopařit při mytí nádobí a pekla sušenky, které jsme pak jedli u čaje a u karet. Hrál s námi i Tim, když vyjímečně nelítal venku . Ágnes vždy seděla vedle mě a usmívala se.

  „Ágnes vás má velmi ráda,“ řekla mi jednou Dolores, když jsme byli sami. „Všimla jsem si, že chodí často k vám do zahrady, kdyby vás to otravovalo, Henry, tak mi řekněte.“

  „V žádném případě,“ řekl jsem horlivě, až se Dolores usmála. Pravdou bylo, že mi Ágnes přirostla k srdci. Ágnes v zahradě. Malá Ágnes, hrající smutné písně. Měl jsem to dítě rád, jako nikoho ve svém životě.  Šel jsem jednou ze školy pozdě odpoledne a na ulici si hrály děti. Pobíhali mezi nimi i psi, hrály tenkrát nějakou hru. Pak přišla Ágnes a ony ji obklopily, udělaly kolem ní kolečko, spojily se rukama a začaly se točit. Smály se a pokřikovaly. Ágnes si zacpala dlaněmi uši a stála tam bezradná jako ptáče obklopené kočkami. Pak děti odběhly a ona zůstala stát sama na cestě. Dívala se za nimi, jak se jim práší pod nohama, jak  vesele utíkají za jinou zábavou. Zvedla sklopenou hlavu a v tu chvíli jsme se střetli pohledy. Po celou dobu jsem stál na cestě jako přimrzlý.

  „Pojď, Ágnes,“ řekl jsem a podal jí ruku.

     Od té doby jsem ji začal poznávat víc a víc. Chodila ke mně na čaj, nosila sušenky od Dolores a trávili jsme spolu milé, povětšinou tiché chvíle. Ágnes nikdy nerušila, sedla si do křesla na verandě, hladila králíčka po uších a mlčky se dívala, jak si připravuji věci do školy na další den. Jednou jsem si do svého sešitu nakreslil obrázek ptáka s roztaženými křídly.

  „Co je to, Ágnes?,“ zeptal jsem se jí a přistrčil jí sešit pod oči.

  „Ronny,“ odpověděla. Ronny byla slepice z jejich statku.

   „A co dělá Ronny?“

  „Ona letí pryč. Ona tu nechce být.“

  „Vážně? A kam letí?“

Sklopila oči. „Letí k mamince a tatínkovi do nebe. Na návštěvu a pak se zase vrátí.“

  „Ale vždyť maminku a tatínka má tady, na statku.“

  „To je jen jako. Ta pravá maminka má zlatou tvář.“

  „A tatínek? Jak vypadá tatínek?“

  „Jako duha,“ řekla a zase se dívala tím pohledem, jako kdyby vše věděla, „tatínek jí přikryje barvami a nechá jí, aby tiše spala. Pak se Ronny vrátí dolů, vyčistí si zuby a půjde spát.“

Vyjeveně jsem na ni zíral.

  „Proč nechce zůstávat tady dole,“ odmlčel jsem se na chvíli, „proč létá jinam než my?“

  „Protože tady kamarádi pořezali stromy a ona se nemá kde schovat.“

*

     Přemýšlel jsem o tom, co mi Ágnes řekla. O jejím světě, kam ulétává a vrací se se západem slunce. O tom, že jí to tu mezi námi nikdo vůbec neulehčuje a ty její stromy – mají snad vyjadřovat lásku, pochopení, nebo úsměvy bez důvodů? Přestal jsem si být jistý jestli je ona ta, která má pomalejší chápání. Jestli není chyba v tom našem  a ona malý andílek, který spadl z nebe a nikdo mu zde neošetřil rány z pádu. Protože padat z nebe bolí.

Chodila po loukách v dlouhých pytlových šatičkách, s flétnou v ruce – jako malý Krysař. Někdo, kdo nás za chvíli potrestá za nevědomost. Můj dřívější život mi přišel jako naleštěná mísa bez ovoce. Ema byla loutka, oběť vlastní krásy, my ostatní oběťmi svého rozumu. Ágnes chodila pomalu, aby za ní králík stíhal doťapávat, občas se sehnula a pohladila některou kytku. Pak zvedla hlavu k nebi a pokračovala dál.

     Jednoho večera jsem si zašel s Jackem na slíbený bridge. Hrálo se u vdovce Jonese, v místnosti, kde jeho žena za života prala a žehlila. Muži mě mezi sebe přijali a já je přijal v sobě. Byli to tvrdě pracující živitelé rodin, kteří si snili své sny uprostřed přestávek na poli. Ruce měli mozolnaté , obličeje vrásčité s dobrosrdečným úsměvem. Vybavila se mi otcova uhlazená tvář s brýlemi a přísně učesanými vlasy a zasmál jsem se té představě. Zasmál jsem se  celému londýnskému životu a děkoval jsem Crawley, že mi ukázalo cestu skutečného štěstí.

Před půlnocí se objevil i starý Roowers, opilý namol. Přisedl si k nám a mlátil pěstí do stolu.

  „Váš syn nebyl už týden ve škole,“ oznámil jsem mu mimoděk při hře, „neměl byste ho držet doma.“

   „Chceš ze mě dělat hlupáka, ty klacku mladej?“ osočil se na mě a zbrunátněl. Z té blízkosti jsem mohl poznat, že dnes pil domácí kořalku.

Chvíli si něco brumlal pod vousy, pak si odříhl a řekl: „George musí doma makat. Nemůžu si dovolit nechat ho chodit do školy, když se mi ve stáji plaší býk. Kluk dneska dělal a hotovo.“ Potom se zvedl a odpotácel se k domovu.

     Druhého dne našli George Roowerse mrtvého. Zpráva proběhla městem jako blesk a za pár minut zavládl chaos. Georgovi spolužáci vyběhli svévolně ze školy a útíkali k Roowersovo domu, veškerá činnost na chvíli ustala, všichni byli ohromeni.

  „Našli ho před stájí. Rozcupoval ho ten býk,“ řekl mi Jack, když jsem tam přišel.

  „Amen,“ řekl jsem potichu.

  „Ten býk byl puštěnej, Henry, je to divný.“

  „Jak – puštěnej? Říkal jste, že je dost běsnej.“

  „Někdo ho na toho kluka pustil. Někdo ho na něj pustil!“ řekl zdrceným hlasem.

     Šel jsem domů, v hlavě mi neustále zněl Roowersův hrubý smích a agresivní řev. Bylo veřejným tajemstvím, že George bil. Ať byl střízlivý nebo opilý, u něj se to už vlastně nedalo ani pořádně rozlišit, mlátil George hlava nehlava. Sám téměř nepracoval, kluk se staral o dům a on na něj řval s flaškou v ruce. Z George taky vyrostl pěkný sígr. Mindráky z otcova bití a ponižování dával najevo svým spolužákům. Neměl úctu k dospělým, šikanoval mladší děti a jediný zájem, který kdy projevoval, byl ten o rvačky a hádky. Jako by se pyšnil tím, že je doma bit, že je chlap, který snese ránu, ale dokázal jsem si představit, jak mu muselo být ve chvílích, kdy nad ním jeho zploditel napřahoval pásek. Pořád však byl jenom malé dítě.

Policie nevyloučila, že mohlo jít o náhodu, že se klín v dřevěném boxu mohl sám uvolnit, je to ale tak nepravděpodobné jako sněžné přeháňky na poušti. Hlavním podezřelým byl Roowers, odvezli si ho sebou před zástupem mlčících a plačících lidí.

     Doma jsem si udělal pořádně silný čaj a vyšel na verandu. V uších mi hučelo a nemohl jsem se na nic soustředit. Mladej George, Roowersovo kluk, ten, co dostává doma přes uši…

Ze vnitřku zahrady něco šustilo. Sešel jsem po schůdkách a opatrně našlapoval po trávě. Pod nohou jsem ucítil něco úzkého a tvrdého.

  „Ágnes,“ zvolal jsem překvapením a rád, že jsem šlápl jen na flétnu a ne na ni.

Tiskla se ke stromu a vypadala rozrušeně. Došlo mi, že se asi dozvěděla o Georgově smrti, vzal jsem ji do náruče a odnesl do domu. Chtěl jsem se vrátit pro králíka, ale nikde jsem ho nenašel, čemuž jsem se podivil, protože Ágnes bez králíka jsem nikdy nepotkal.

   „Kde je králík? On ti utekl?“ nechtěl jsem věřit, protože za ní cupkal jako štěně.

Mlčela s pevně semknutými rty. Její oči prozrazovaly, že teď zrovna poletuje někde v nebi, nevnímala mě ani trochu. Pak mi usnula v náručí a já ji za tmy nesl domů.

*

Příštího rána jsem se vzbudil ještě za tmy. Chvíli jsem ležel s otevřenýma očima než jsem si uvědomil, co se včera stalo. Přišlo mi to jako zlý sen, hned mě popadla slabost a nevolnost.

Byla sobota. Ágnes přišla okolo deváté se sušenkami od Dolores. Sedla si tiše za stůl a usrkávala čaj.

  „Podívej,“ ukázal jsem jí namalovanou kočku, „co je to?“ Ágnes neměla zřejmě kočky ráda.

  „Zlý,“  řekla a dívala se do svého odrazu v čaji.

  „Kočky jsou přítulné a mrštné,“ usmál jsem se. Načež jsem si vzpomněl – ptáče a kočky.

  „Pojď, Ágnes, půjdeme se někam projít.“

Venku nás zahalila chladná mlha. Jakoby i počasí vytušilo… Šli jsme směrem k malému lesu, Ágnes si nesla v ruce flétničku a její králík byl pořád k nenalezení.

  „Čím bys jednou chtěla být, Ágnes?“ zeptal jsem se, ačkoli v zápětí jsem si uvědomil, jak je má otázka krutá. S největší pravděpodobností stráví tohle děvčátko budoucnost tak, jako doposud. V lesích, na loukách a samo.

  „Chtěla bych hladit květiny a pak je poprosit o utrhnutí.“

  „Myslíš jako, že by ses jich zeptala, zda je můžeš utrhnout?“

  „Hmm. A pak bych je dávala mamince a tatínkovi a Timovi. Tobě taky,“ řekla tak opravdově a vděčně, jako by se mě ptala, zda mi ty květiny smí trhat.

  „Takže chceš být květinářkou,“ shrnul jsem a začal přemýšlet o této variantě, která by nemusela být až tak nemožná.

  „Chtěla bych dát každému trochu květinek do duše,“ promluvila.

   „Vážně? Jakou bys utrhla mně?“

Podívala se po mně známým pronikajícím pohledem, jako - já vím, Henry, já vím – a pousmála se.

  „Nejspíš nějakou růžovou.“

  „A proč růžovou?“

  „Protože ti chybí doma maminka. Mohl bys jí tu kytičku dát a ona by s tebou bydlela u tebe v zahradě.“

  „Kdepak, má milá, v zahradě se mnou budeš bydlet jen ty, tam nikoho jiného nepustíme. Vyberu nějakou maminku a ta bude hospodařit doma, hm?“ usmál jsem se a vzpomínka na namyšlenou Emu mě už jen rozesmála.

     Šel jsem Ágnes doprovodit domů. Dolores mě pozvala ještě na chvíli dovnitř.

  „Jack je z toho celý špatný, Henry,“ řekla smutně, „je strašný, co se stalo a on si to moc bere. Kdysi byli s Roowersem nejlepší přátelé, než začal pít.“

Vrátil jsem se zpět do reality a začal uvažovat o nedávných událostech.

  „Zítra je pohřeb, stavíme se pro tebe cestou.“

  „Dobrá, vezmete sebou  i děti?“ zeptal jsem se.

  „Ágnes asi necháme doma. A Tima nejspíš taky.“

Dívka sebou při zaznění svého jména trhla. Do místnosti vešel Jack s unaveným obličejem a svěšenými rameny, tentokrát to nebylo od práce.

  „Jak to de, Jacku,“ poplácal jsem ho po ramenech.

  „To není dobrý, Henry, tohle není vůbec dobrý,“ řekl zoufale, „jsme jen venkovští lidé. Jediné co máme jsou pole, ženy a děti. Pole nám může sebrat déšť nebo vítr, ale rodinu... rodinu, Henry…,“ zadrhl se mu hlas, „nechce se mi tomu věřit. Nevěřim, že by Roowers zabil svýho kluka. Prostě nemůžu,“ a s těmito slovy chtěl vyjít ven. Pak se ale zarazil a vrátil se.                                  

  „Prý tě tam sousedovic kluk ten den viděl,“ obrátil se k Ágnes. Nebylo to nic neobvyklého, občas se vyskytla u někoho doma na tiché návštěve. Sbírala na dvorku slepičí pírka nebo chodila do stájí hladit telata.

Ágnes se dívala do země a nepromluvila.  Jack mávl rukou a vyšel ze dveří.

  „Já půjdu taky, Dolores, dobrou noc.“

     V noci mě z polospánku vyrušilo vrznutí dveří. Posadil jsem se na postel a čekal na toho, kdo se mi vkrádal do domu. Možná je to Georgův vrah, blesklo mi hlavou. Byla to Ágnes.

  „Co tu děláš, maličká?“ řekl jsem rozespale a mhouřil oči ve světle lampy.

Ágnes tekly po tvářích slzy, měla zmáčené šaty na hrudi. Posadil jsem jí na postel a udělal jí čaj.

  „Moje  malá, co se děje? Proč pláčeš?“ viděl jsem ji plakat poprvé.  

Chvíli se ještě zalykala pláčem. Najednou se v sekundě uklidnila a vrhla po mně ledovým pohledem. Zamrazilo mě v zádech. Nějak intuitivně mě napadlo, že vše souvisí s jejím králíkem.

  „Řekneš mi, kam se poděl králík?“ zeptal jsem se a tentokrát dostal i odpověď.

  „George ho hodil býkovi,“ řekla a mě v tu chvíli polil ledový pot. Sklonil jsem hlavu do dlaní a na chvíli zastavil dech.

  „Ten býk králíčka rozcupoval, viď“ řekl jsem s výdechem.

  „Zlý býk,“ opáčila se záští.

Dokázal jsem si představit, jak býk musel běsnit, když ucítil  krev.

  „Co jsi udělala pak, Ágnes? Ty jsi otevřela ten box?“

  „Chtěla jsem si pro něj dojít,“ zavzlykala uraženě, „byl to můj králíček. Můj.“

Také jsem si dokázal představit, jak by mi bylo,  kdyby někdo můj symbol dobrého života předhodil rozběsněnému hloupému zvířeti.

  „A ten býk, ten se utrhl ze řetězu sám?“

  „Byl moc rozzuřený.“

Pravděpodobnost, že by byl natolik silný a natolik vydrážděný krví, že by se dokázal utrhnout byla malá, avšak byla. Navíc Roowersova stáj se pomalu rozpadala a řetězy mohly být už zrezivělé.

  „On vyběhl a šlapal na kluka, on šlapal na kluka, šlapal na něj…“ začala Ágnes znova vzlykat. Její pláč mi rval uši.

     Seděl jsem do rána v proutěném křesle na verandě, Ágnes usnula v mé posteli. Bylo mi smutno a těžce. Nevěděl jsem, co se teď s ní bude dít, komu to mám říct a mám – li to vůbec říct. Chtěla být květinářkou, nikomu nikdy neublížila…

Po cestě k domu někdo šel. Za chvíli jsem spatřil utrápenou tvář Dolores Clarkové. Z jejího výrazu jsem poznal, že vše ví. Pomohl jí k tomu mateřský instinkt. Zadívala se na mě a z proutěného košíčku se jí vysypaly máslové sušenky…