Slyšel jsem a četl již hodně pohádek, ve kterých se vyskytoval vlk. Vždy to byla postava, představující tu
špatnou stránku světa. Jednou chtěl sežrat kůzlátka, jindy ovečky a nebo jiná zvířátka.
Vždy však jeho úmysly byly krvavé a používal bez okolků i nečestné taktiky, aby dosáhl jejich naplnění.
A vždy si také v těchto pohádkách prožil nakonec spousty bolesti a potupy. Jako příklad mohu uvést třeba
známou pohádku "O červené karkulce".
Soucit s tímto tvorem, který si vysloužil toliko negativních podobenství v lidských příbězích mne přivedl
k sepsání vlastní povídky, ve které by se vlk vyjevil v jiném světle. Tímto Vám ji nabízím k přečtení.
HON NA VLKA
Na rozlehlé louce, nedaleko jednoho statku se páslo dvanáct bílých oveček. Bylo to malinké stádo místního
pasáčka, který věčně někde pobíhal a ovečky nechával celé dny bez dozoru.
Jednoho dne, když k večeru přišel se svým psíkem, aby ovečky nahnali na noc do chlívku, všiml si, že jedna
ovečka měla na levém boku krvavou ránu. Přemýšlel, čím to může být, ale nic ho nenapadlo. Až doma, když se
o tom zmínil u večeře, jej otec upozornil na vlka, kterého prý již několik místních vesničanů vidělo v lese.
Pasáčkovi se té noci zdáli děsivé sny a druhý den se od oveček ani nehnul. Nic zvláštního se nedělo, žádného
vlka neviděl a tak po pár dnech na celou věc zapomněl.
Jenže sotva přestal ovečky hlídat, stalo se to zase. Tentokrát jiné ovečce a rána byla dokonce o něco hlubší.
Večer ji s otcem ošetřili a pasáček nadcházející noc nezamhouřil oka. Stále si představoval vlka, který čeká, až
ovečky budou bez dozoru a pak se pokouší některou z nich zardousit, což se mu z nějakého důvodu již dvakrát
nepovedlo.
Vymyslel tedy plán. Řekl si, že ovečky příští den přivede na pastvu jako obvykle, odejde pryč, ale jen
na oko.Ve skutečnosti se schová za velký strom blízko pastvy a bude pozorovat, co nastane. Druhý den vše
udělal, jak si to naplánoval. Ovečky se pásly na louce a on, přikrčený za stromem sledoval pozorně okolí. Čas
plynul pomalu a pasáčkovi se zavíraly únavou oči. Jeden okamžik únavě podlehl a probudilo jej až volání matky,
která ho k večeru volala domů. Když zkontroloval ovce, našel jednu z nich skoro mrtvou. Byl nešťastný, vyčítal
si svou nedbalost a jeho smutek přerostl během noci ve zlost.
Dalšího dne vstal s pevným odhodláním, že půjde do lesa, najde toho vlka, o kterém se ve vsi mluvilo,
a zastřelí ho mysliveckou puškou svého otce. Toho dne nechal ovce ve chlívku. Dobře se oblékl, vzal si
do ranečku nějaké jídlo a vodu a vyrazil. Celý den nenašel ani náznak nějaké vlčí stopy.
Nastal večer. Pasáček byl už docela daleko od statku, jídla i pití měl dost a byl teple oblečený. Rozhodl se
tedy v lese přespat a druhý den pokračovat v hledání. Tmy se nebál a na vlka měl opravdu velkou zlost, takže
na strach nemyslel. A nemyslel ani na rodiče, kterým se nezmínil o tom, že by byl z domu déle než jeden den.
Otec byl večer v hospodě, kde poslouchal mimo jiné také další řeči o vlkovi, kterého prý viděl místní farář,
když šel v poledne lesem. Protože farář byl ustrašený samotář, jeho vyprávění byla vždy značně přehnaná a tak
onoho vlka popisoval jako temnou nestvůru, jako tvora ďábelského, kterému jen tak tak utekl ze spárů.
Když pak pasáčkův otec po několika pivech přišel domů, našel svou ženu zoufalou jak pláče. Ptal se jí, co se
stalo a ona mu v slzách sdělovala, že jejich synek nepřišel ještě domů. Otci se všechno spojilo v hlavě tak,
že pasáček vlka našel, ale nevystřelil z flinty včas a vlk ho zranil, nebo dokonce zabil. To pomyšlení otce
vyděsilo natolik, že na nic nečekal a šel vzburcovat všechny chlapy z hostince, ať brzy ráno, s prvním světlem,
přijdou k němu na statek, vezmou si sebou, co se může hodit, hlavně zbraně, a že půjdou najít jeho syna a zabít
tu vlčí bestii.
V pět ráno všichni vyrazili.
Pasáček v tu dobu ještě tvrdě spal. Našel si úkryt v malé jeskyňce. Bylo léto a tak ho neprobudila ani zima,
ani jiné nevlídné přírodní podmínky. Naopak, cvrlikání ptáčků a jemné šumění a vůně lesa lahodily jeho uším
a nosu a dokreslovaly jeho snění.
Muži z vesnice mezitím zahlédli vlka, kterého obklíčili ze všech stran nedaleko řeky, kam se šel napít. Byl
bez smečky, sám, jediný. Vyplašil se příliš pozdě. Mířilo již na něj několik hlavní a nejedny sedlácké vidle.
Pasáčkův otec zakřičel : "Nechte ho mně, tu bestii, Bůh ví, co provedl z mým synem…" Po těch slovech vzal
jednomu chasníkovi z rukou flintu, namířil na vlka a vystřelil. Zasáhl ho do boku. Vlk kulhal několik metrů,
když pasáčkův otec vystřelil podruhé. Tentokrát ho trefil do hlavy. Vlk padnul na zem a byl mrtev.
Střelba z pušky probudila pasáčka ze spánku. Vstal tedy a šel se podívat, co se děje. Jeskyně, ve které spal,
byla jen asi půl kilometru vzdálená od místa, kde jeho otec právě zabil vlka, obklopen půlkou vesnice. Pasáček
tam došel za pár minut. Když ho otec spatřil a zjistil, že je zdráv a také proč se neukázal večer doma, zpočátku si
s úlevou vydechnul. Vzápětí však pasáčkovi přede všemi vyhuboval a řekl mu, že si to s ním doma ještě vyřídí.
Že o něj měli s mámou obrovský strach a vyplašili zprávou o jeho zmizení celou vesnici a on zatím jen ve své
lehkomyslnosti nedbá slušného vychování. Pak se všichni vrátili do vesnice. Vlka tam nechali mrtvého ležet
a nikdo si ho nevšímal.
Další den šel pasáček opět s ovcemi na louku. Protože vlk byl mrtvý a měl být v okolí jen jediný, o kterém se
vědělo, pasáček nechal ovce, ať se pasou a šel za dívkou ze sousedství, která se mu líbila a se kterou chodívali
na třešně. Když večer společně přišli pro ovce, ležela na louce jedna z nich mrtvá. Byla to ta, kterou posledně
našel zraněnou. Opět měla na boku velkou tržnou ránu, z níž vykrvácela.
Pasáčkovi to nešlo na rozum. Hledal tedy nějakou stopu, která by mu nějak napověděla. Prohledávali s onou
dívkou každý kus půdy. Na pomoc jim přiběhl i pasáčkův psík, který vyběhl ze zahrady, jak je uviděl, a který asi
po půl hodině začal na jednom místě náhle kňučet. Chudák uvízl packou v pytláckém oku, které v těch místech
bylo pohozené společně s dalšími druhy pastí na zvěř. Tyto předměty byly příčinou zranění ovcí a nakonec i
úmrtí jedné z nich. Pasti byly v trávě špatně viditelné a na ostře nabroušené tyči, která v těch místech trčela ze
země, byla znatelná krev, zřejmě od ovcí, které se o ni při pastvě poranily. Později pasáček během rozhovoru
s otcem zjistil, že tam vše nejspíše odhodil pytlák, kterého jeho otec, jakožto myslivec a správce lesa, asi před
týdnem honil, když ho viděl pytlačit ve svém rajónu.
Příčina všeho tedy byla vysvětlena.
Protože pasáček ani jeho rodiče v této věci už nechtěli dělat ve vsi rozruch, nikomu nic dalšího neřekli
a všichni obyvatelé tak žili v domnění, že ovce tehdy pasáčkovi zranil vlk, který byl po zásluze potrestán jako
nebezpečný zabiják.
. . .
A co s toho příběhu vyplývá ?
Že věci mohou být jinak, nežli se nám na první pohled jeví a že ten, kdo soudí jménem morálky společnosti,
může být unáhlený ve svých závěrech, zaslepený vlastním předpojatým názorem nebo dokonce povahově
zvrácenější nežli ten, kterého soudí.
A také, že je mnoho zapomenutých bytostí, které zemřely nebo jinak strádaly v důsledku mylného mínění.
Jedno staré české přísloví říká : "Dvakrát měř, jednou řež."
Pokud se jedná o otázky života a smrti, mělo by to platit obzvláště.
4/11 2006 Petr Sax
|
