To byly jednou jedny brýle, které nosila babička na nose, aby viděla na písmenka při čtení novin a taky na krájení cibule, když v kuchyni chystala oběd pro dědečka.

   Ale těm brýlím se nelíbilo, že musí koukat na písmenka, nudily se, a tak dělaly zloboty, klouzaly se po nose, schválně se zamlžovaly, jen aby je babička musela sundat, a nejvíc se jim líbilo, když je  položila na stůl.

   Hned toho  využily  a šup, už byly schované pod novinami, jo jo , na to jim byly dobré.

   A jakou měly škodolibou radost, když babička chodila  kolem a celá nešťastná je hledala, protože potřebovala zašít díru na ponožkách.

   Jenže všeho do času… nestačily se divit, milé brýle, když je jednoho dne  nikdo nehledal, nikdo se po nich nesháněl, nelamentoval. Když pak celé zvědavé vykoukly zpod novin, div jim sklíčka nevypadla! Babička měla na nose nové brýle, další koukaly v kuchyni z košíčku  a hned vedle novin ležely ještě jedny.

   A naše brýle?

Zavřeli je ve futrálu do šuplíku a už si ani nemrkly.