„Ale já přeci nejsem hezká“,
řeklas mi ráno mezi dveřmi, když jsem ti pošeptal tu nejhloupější ze svých polopravd o tom že mi líbíš a že zítra zase přijdu.
Ale ty mi přece taky lžeš, vždycky když říkáš:
„Miluji tě.“
Víš, vždycky v ten okamžik těsně s přicházejícím orgasmem, protože to k té chvíli prostě tak nějak patří.
Co vlastně miluješ? Mne?
Toho básníka ve mne? a nebo jenom tu chvíli? Těch 18 centimetrů štěstí, které si v pravidelných stále se zrychlujících intervalech tam a zpátky dáváme až do chvíle než řekneš tu větu... Než řekneš:
„Miluji tě...“
A tak realita vstupuje do snů.
Co je to realita?
Co jsou to sny?
Realita je přechodný stav skutečných věcí, které jsou odrazem našeho bytí a schopnosti nebo neschopnosti učinit rozhodnutí, že všeho už bylo a bylo toho dost a že už příliš slov a činů proteklo kolem nás a zanechalo nesmazatelné stopy, které kdysi hřáli a dneska chvíli studí a chvíli pálí. Bývaly to stopy bosých nohou v písku a dnes je pláž zavátá sněhem, ale ty nohy zůstaly stejně bosé a je jim zima a přesto hrdě nesou své sny a skrývají se před realitou, protože se jí bojí, bojí se jaká bude pokud už konečně učiní to rozhodnutí.
A tak se ohlížím, jenomže vždycky když se ohlédnu zavřu oči a tak vlastně nic nevidím, je to lepší, protože podívat se pravdě do očí a uvidět v ní sebe je hrozné. Utíkat do snů je ale nepraktické, protože člověk zůstává stále stejnou použitou onucí.
Není to tak dlouho, co jsem se ohlédl a zapomněl ty oči zavřít:
„Ale ty si pravdu nezasloužíš,“
křičela jsi na mne když jsem naši minulost pohřbil do sklenice. Na dně které jsem zbytečně hledal stopy budoucnosti. V ten okamžik už bylo dávno jedno kdo je David a kdo Goliáš. Není vítězů, na hrobech mrtvých a umírajících se probouzejí další a další Davidové, pohřbívající vše a ze všeho toho štěstí už tu zůstalo jen těch prapodivných osmnáct centimetrů a to je zatraceně málo, nemyslíš?
A tak už se raději ani neohlížím, je to jistější. Slíbil jsem si, že už nechci být básníkem, ale tak nějak to asi nejde, slova se stále rodí, a jak motýly vylétávají z mých snů a já je odháním a žiju svůj odraz reálné reality beze slov a bez motýlů své hledání nové podstaty a objevování, doufajíc že jednou třeba se ti motýli vrátí a já zase budu chtít slyšet šepot jejich křídel.
A proto zítra koupím kytici, přijdu za tebou; políbím Tě a řeknu Ti, že se mi líbíš a že tě mám rád a jak tě miluju...
Proč?
Protože ani ty si pravdu nezasloužíš!...