ZMIZ!

 

 

 

  Vidím Kouzelníka. Ale tenhle není pouhým iluzionistou, jako všichni ostatní.

Pomalu vystupuje z mlhy. Napůl přízrak mé fantazie, napůl obraz skutečnosti.
Přistoupí ke mně, smekne černý cilindr a ukloní se, „Je mi ctí, že Vás poznávám.“.

Pak vykouzlí záhadný úsměv zpoza perfektně střiženého úzkého kníru a přistoupí ještě blíž. Nadpřirozený lesk v jeho očích a fialově zbarvené duhovky připomínají dva kusy leštěného ametystu, v nichž nevěřícně sleduji vlastní odraz vyjevené tváře.

  V odrazu mi nad kořenem nosu horizontálně puká čelo.

Rána nekrvácí, i když se neustále rozevírá, abych mohl v jejím nitru spatřit svoje

třetí oko! „Ne, já nechci! Zmiz!“.

  Na okamžik ztrácím zrak a když se mi opět navrátí, rozostřeně sleduji, že Kouzelník už tu není.

Je pryč.

Opravdu zmizel.

  Zůstal tu po něm jen černý kouzelnický klobouk, plášť, hůlka, bíle rukavice, zmatený králík a několik rozházených karet.