Je noc, sněží a ač se mráz zahryzává až do morku kostí, Jasmína a Bernard se prochází osamocenými ulicemi jakoby nic. Zahleděni jeden do druhého se zastaví uprostřed starobylého náměstí. Naprosté ticho jen tu a tam z dáli ruší dunivý zvuk, jehož ozvěna se jim zarývá do srdcí snad mnohem víc než jejich láska. Nemluví, Bernard podvědomě tuší, že je to jejich poslední společná chvíle a nechce ji zkazit slovy, kterým ona stejně nerozumí. Skloní se k ní a chce ji políbit, ale ona ucukne. Ví, že je to naposled. Chytne se ho pevně kolem ramen a ještě pevněji je rozhodnuta ho již nikdy nepustit. Bzukot malé anténky připevněné k jeho boku mu naznačuje, že přišel čas jít. Strašný zmatek, zkouší ho potlačit, ale jediné na co teď dokáže myslet je nepřítel. Odstrkuje ji od sebe a odchází. Mladá žena stržená svou náhlou bezmocí ochránit své štěstí padá na kolena a pláče. Slzy kanou na sněhem pokryté dlažební kostky.

Bernarda vede jeho podvědomý program a tak naprosto sebejistě kráčí ulicí. Zatočí se mu hlava a bezvládně se zhroutí na chodník. Jsi voják Bernarde, splň svůj úkol, jsi voják Bernarde, musíš splnit úkol. Bolestný výkřik do tmy byl tím posledním co vypustil z úst než upadl do bezvědomí. Ve snu k němu opět přišla, volala ho. Vzbudil se. Z náhlého popudu se rozběhl zpět k náměstí. Dorazil na místo, kde si ji pamatoval naposledy.

Když odešel, nemohla vstát, jen tam tak plakala a nemohla přijít na jediný důvod toho co se právě stalo. Náhle zahlédla na druhém konci náměstí jeho uniformu, poznala i jeho krok, rázný a pravidelný. Rozeběhla se k němu a pořád volala jeho jméno. Musela zastavit, protože jí mrazivý vzduch s každým dalším nádechem řezal plíce na kousky, ale znovu se dala do běhu. V tom se stalo cosi nepochopitelného. Čísi ruka ji strhla do tmy a mrštila jí do zadu až pádem ztratila vědomí. Zpět k životu ji probudil drsný hlas. Zbláznila ses holka nebo co? Víš co by se stalo kdyby tě našli jak tu pobíháš? Pověsili by tě, chápeš, tvůj hezkej úsměv by ti nepomoh. Leda, že by si na něj zbalila ňákýho oficíra, ale vo tom silně pochybuju, protože oni se na póvl jako sme my štítěj i podívat natož cokoliv jinýho. Začala tiše vzlykat. Naděje, že Bernarda ještě někdy uvidí se ztrácela s každou další minutou strávenou s jejím novým zachráncem. Ksakru, zaklel neznámý a pomalu ustoupil ke stěně domu, támhle je další zmetek, jejich tu dneska nějak moc, copak se asi děje? Muž vytahuje zpoza opasku nějaký kovový předmět a pomalu na něj nasazuje druhý, menší, který vylovil z kapsy. Cvak! Obě části do sebe přesně zapadly a on se lehce pousmál. Ještě víc se přimáčkl ke stěně a když se Jasmína pohnula, aby měla lepší výhled na dění na náměstí, razantně ji naznačil, kde má zůstat. Podíval se za roh a hned se zaklonil zpátky. Tři…, dva…, jedna… Vyřítil se ze tmy jejich útočiště a ona slyšela sérii podivně tlumených zvuků, pak jen šelest jak muž táhl tělo nepřítele k nim. Pěkně sem toho hajzla sundal, jen co je pravda, ten šmejd dostal přesně to co si zasloužil, i když kdyby umíral pomalou a bolestivou smrtí tak by mi to vůbec nevadilo.

Když ji nenašel na místě, kde ji opustil, propadl sebevražedné depresi z toho čím je a co způsobil. Sklonil hlavu a z jeho očí se staly studny tisíce nářků. Bezmyšlenkovitě se vydal na cestu do nikam, všechna touha a hlad po žití, všechny náznaky lidského štěstí, které nikdy nepoznal se ztratily s ní a jediné co si přál bylo zemřít.

Neznámý dovlekl tělo až těsně k jejím skrčeným nohám skoro jakoby to byla lovecká trofej a tam ho převrátil na záda, aby ho mohl prohledat. Nechtěla vidět jeho tvář, ale zvědavost zvítězila nad strachem a tak na něj pohlédla. To co spatřila, to nebyla smrt, pro ni ne, našla svou ztracenou lásku.

Stejně chladnou a tichou jako byla ta noc.