|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Krátce po mém narození se matčiny slzy štěstí změnily v hysterický pláč. Proč nemůžu mít normální dítě, vykřikovala. Nejdříve sváděla vinu na vadné spermie otce mého, později na toho svého, prý za to můžou nějaké geny, tloukla pěstí do zdi a pak vyčerpáním usnula.
Já byla baculaté mimino, jenže jsem měla ve spodní čelisti tři špičaté zuby a doktor říkal, že to jsou jediné zuby, které kdy budu mít, a kvůli vadě dásně, již nazval cizím jménem, mi nebudou kolegové lékaři schopní udělat protézu.
Vždy se tím více trápila matka než já. Chodila jsem do školky s náhubkem, čímž jsem ovšem přitahovala pozornost ještě větší. Když naštěstí zjistila, že ve čtyřech letech se můj problém ještě jakž takž ztratí, lehce jsme zapadly mezi ty ostatní maminky s dcerkami.
Ve škole mě uvedla jako němou a dbala na to, aby se nic neprozradilo. Jenže ten blonďatý chlapec, co seděl přede mnou, si všiml, že se zakousávám do jablíčka jinak než ostatní děti. Samozřejmě to vyvolalo velké pozdvižení - matka si musela vážně promluvit s učitelkou a já si vyslechla několik posměšků.
Na druhém stupni ke mně však spolužáci chovali respekt. Za hloupé řeči jsem je odměnila otiskem mých třích zubů do paže, mnohdy i tekla krev. Na počet kamarádek jsem si nestěžovala, jen chlapci ke mně pociťovali mírný odpor. To opět hůře nesla matka, protože se již od mých dvanácti těšila na vnouče.
Místo s jsem vyslovovala f a pubertální spolužáci si po nástupu do prvního ročníku na středí školu mysleli, že mě snad budou šikanovat. Proti případným narážkám jsem se bránila stejně jako na základní škole.
Nosila jsem ofinu do půli čela a oči obtažené tlustou černou linkou, jež mi vůbec neslušela. Celé to měla na svědomí nepřekvapivě moje matka, která si umanula, že si co nejdříve musím najít slušného chlapce, a když ho nenalákám na okouzlující úsměv, musím ho alespoň zaujmout svůdným pohledem.
Jediný člověk, co jsem ho na mé telecí oči sbalila, byl ohyzdný šprt z nižšího ročníku. Pár měsíců mi psal zamilované básně, ale naštěstí brzy zjistil, že tudy cesta nevede. Zato moje noční cesty vedly na vyhlášené diskotéky, kde jsem se svíjela mimo rytmus a doufala, že mě nějaký svalnatý mladík pozve na skleničku. Stalo se tomu tak víceméně dvakrát. Usměj se na mě, říkali mi tak dlouho, dokud jsem tak neučinila. Chudáci si nejprve mysleli, že se stydím za rovnátka, ale když spatřili několik trčících zubů, zkrabatili čelo a rozloučili se.
To, že mám v puse zrůdnost, neznamená, že jsem snad asexuální. Bylo mi osmnáct, když jsem se rozhodla, že si podám inzerát. Došlo mi, že si přítele nenajdu tak snadno jako mé spolužačky, jež se denně chlubily sexuálními zážitky. Navíc i matka ztratila naději. A to byl signál k tomu, abych do virtuálního světa odeslala text, že hledám pohledného hocha na trávení společných chvil. Na konec jsem dodala, že mám drobné postižení, ale že o něm raději až naživo, přece jenom jsem chtěla dostat alespoň jednu odpověď.
Hned druhý den jich přišlo pět. Dva padesátníci, shodou náhod ten šprt z nižšího ročníku a dva kluci, z nichž nakonec znovu odepsal jen jeden. Po pár mailech jsme si domluvili schůzku a já byla nervózní ještě více než tehdy, když mě matka poprvé vedla do školy. Je paradoxní, že čím víc jsem se setkávala s negativními reakcemi na svou osobu, tím víc jsem byla duševně silnější. Vlastně jsem se zčásti i vyžívala v tom, že jsem tak trochu exotem. Nestavila jsem si na tom svou výjimečnost, naopak, někdy jsem svůj podivný vzhled ještě podporovala. Když už, tak už, říkala jsem si. Přesto jsem před plánovanou schůzkou cítila nepříjemný pocit v žaludku, skutečně jsem toužila po někom, koho bych zaujala - v pozitivním slova smyslu.
V jednu jsem tedy přišla na náměstí. Stál u kašny a sledoval mě přicházet.
Ahoj, pozdravila jsem ho na půl pusy.
Ahoj, pozdravil mě na půl pusy.
Usměj se na mě, řekla jsem mu. Myslela jsem, že má rovnátka.
Usmál se a já v jeho dolní čelisti zahlédla tři špičaté zuby. Sklopil zrak; ty teď utečeš, viď, utrousil smutně.
Ale večer už mě držel za ruku a navzájem jsme se na sebe usmívali těmi třemi zuby.
Teď je mi o pár let víc, a když na nás má někdo hloupé hlášky, tak odejde domů s šesti otisky v paži.
|
|
|
