Tma, Ticho, Strach
Nad městem se pomalu smrákalo. Poslední sluneční paprsky se prodíraly skrze mraky dolů, na střechy domů a jejich obyvatele. V rozlehlém parku, který se rozprostíral přesně ve středu města, bylo už šero. A pusto. Všichni, kteří parkem procházeli ve dne, náhle zmizeli.
To samé platilo i o městu jako takovém. Přes den bylo centrum plné života. Otevřené obchody a honosná sídla firem lákaly když už ne přímo k návštěvě, tak alespoň ke krátkému pohlédnutí a zhodnocení. Boční, klikaté uličky, které k městu patřily od nepaměti, byly plné spěchajících. Plné stánků. Ze všech stran se ozývalo volání a nadávky různých obchodníků, kteří vychvalovali své zboží. Město žilo. Žilo takto už po staletí, ne-li tisíciletí. Vlády, režimy se střídaly, ale život ve městě zůstával pořád víceméně stejný. Od úsvitu k soumraku.
K soumraku. Slovo, které všichni obyvatelé bez rozdílu věku, pohlaví, postavení ve společnosti, nesnášeli. Báli se. Vždy, když nastala chvíle, kdy se slunce chystalo za obzor, bylo město vylidněné. Každý byl schován. Podle svých možností. V domě. V průchodu. Pod mostem. Kdekoliv. Jen aby na ně nedosáhla Tma. A také její věrný průvodce Ticho. Nad tím vším, s posledním zábleskem slunečního kotouče, vládl Strach. Ten byl z nich nejhorší.
Za vlády těchto tří bylo město tiché, temné a plné strachu.
Od soumraku k úsvitu.
Mezitím se na město snesla tma. Náhodný chodec, pokud by se zastavil a měl odvahu, by mohl vidět rýsující se siluety vysokých střech domů, které se zlověstně tyčily k obloze. Nikde by pravděpodobně neviděl žádné světlo, které by prozrazovalo jakékoliv známky života.
Jen blázen nebo sebevrah by se teď vydal do ulic. Jen sem tam přeběhla krysa, hledající si něco k snědku. A i ta se snažila být co nejméně nápadná.
Když už se zdálo, že Tma, Ticho, Strach zase vyhrají, objevila se na konci jedné, křivolaké uličky postava. Trochu se klátila, občas něco nesrozumitelně vykřikla, pak škytla, škrobrtla a nakonec soustředila veškeré své úsilí na to, aby vyrovnala balanc. Když se jí to podařilo, spokojeně se usmála a dlouze si lokla z již skoro dopité láhve. Rozhlédla se kolem a snažila se zorientovat. Pak nabrala podle jejího mínění ten správný směr a klopýtavě šla vpřed.
Po tomto menším intermezzu se opět rozhostilo Ticho. A Tma. A pak se objevil zase Strach. Noc byla právě v té fázi, kdy je všechno ještě černější a tajemnější než kdy předtím.
„Tak a je to! Po týdnech, kdy jsme museli vyměňovat ve Staré čtvrti plynové osvětlení na elektrické, si docela rád odpočinu!“ spokojeně řekla postava v montérkách.
„Však jsme taky pracovali! Od úsvitu do soumraku…“ odpověděla postava v plášti.
|