|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
“ Dusno “
napsal(a) Michal Maria Viewegh-Kutlíková
Richard ve skutečnosti začal kouřit doutníky až v šestačtyřiceti, když definitivně opustil učitelské povolání a založil si malé nakladatelství, nicméně tvrdil, že nakladatelem se stal jen proto, že potřeboval najít povolání, které by se více hodilo k doutníkům, jimž prý holduje od nepaměti; učitel základní školy s drahým doutníkem v ústech mu vždycky připadal směšný, dodával. Někdy podobné věci pronášel v přiznané nadsázce (uměl se docela hezky usmívat očima), jindy však zaujatý výraz v jeho obličeji signalizoval zaraženým posluchačům, že to v podstatě myslí vážně. Jestliže něco opravdu dělal od nepaměti, bylo to neustálé přecházení ze sympatické sebeironie do nesnesitelně zbytnělé sebeúcty: od pondělka do středy si ze sebe a ze své práce dělal místy až nemilosrdnou legraci - a ve čtvrtek se zčistajasna probudil do nálady, kdy i zcela nevinná žertovná poznámka o stáří jeho auta (dvanáct let) představovala v jeho interpretaci nevybíravý osobní útok. Manželka i obě dospívající dcery o tom dávno věděly svoje.
Onoho říjnového sobotního rána před odjezdem na havlíčkobrodský knižní trh si Richard sám sebe spíše dobíral. U snídaně například tvrdil, že každý člověk potřebuje k harmonickému životu pár skupinek domnělých pitomců, vůči kterým se může kriticky vymezit, nadávat na ně, a ventilovat tak mindráky z vlastního neúspěchu.
“V mém případě,” pravil a v koutcích šedomodrých očí se mu utvořily dva vějířky vrásek, “ tuhle roli úspěšně hrají -”
“ - dcery a manželka,” zasmála se mladší dcera Jana.
V jejím smíchu byla nejistota pramenící ze skutečnosti, že si obě zmíněné periody otcovy sebereflexe často fatálně pletla. Dnes byl ale naštěstí její odhad správný.
“Ostatní nakladatelé,” opravil ji shovívavě Richard. “A samozřejmě autoři.”
Autorům, jejichž básnické sbírky odmítl vydat (to jest až na jednoho všem), psal zbytečně dlouhé odpovědi, v nichž se opájel svou dovedností nepřekročit hranice obecné slušnosti - a zůstat jízlivý.
“S výjimkou autorů knih o vitamínech...,” poznamenala odvážně manželka (jediný komerčně úspěšný titul, který se Richardovi za čtyři roky podařilo vydat, byla totiž barevná publikace o zdravé výživě).
Richard se zasmál - ale do auta už nasedal poněkud dotčeně.
Od dálnice D1 (se slušnými dálnicemi unie snesla srovnání asi jako vyrudlé trenýrky spartakiádky se značkovými hedvábnými kousky francouzské provenience) nemohl očekávat, že jeho náladu vylepší. Navíc s čísly na kilometrovnících rostla i teplota vzduchu, až nabyla hodnot pohříchu neříjnových.
“Holt,“ výjimečně se uchýlil k hovorovému obratu (aby zaplašil chuť zapnout klimatizaci, neboť ceny vozů vybavených touto vymožeností začínaly o patro výše, než byl strop jeho možností), “ jedu na jih!“
Předstíral pak sám před sebou, že se dobře baví vymýšlením klimatizačního edičního plánu: Nebožáci, bohatě ilustrovaná encyklopedie o nemocech slavných, Výlet motýla aneb průvodce bezbolestným porodem, Prodané nevěstky, zpovědi úspěšných padlých žen, včetně seznamů jejich mediálně známých klientů... Naštěstí začalo pršet.
Havlíčkobrodský kulturní dům postavili na dohled od středu Evropy, v době, kdy zde pojem klimatizace náležel mezi pojmy nemarxistické, podobně jako psychoterapie, zisk, či soukromé nakladatelství. Návštěvníci knižního trhu, hojní a promoklí, tudíž v tomto domě brzy navodili atmosféru tropického pralesa. Ti nakladatelé, kterým se dostalo místo nahoře, tedy na balkoně, měli pak o poznání více kyslíku, než ti v hlavním sále. Ale o poznání méně zákazníků. Nejlepší obchody byly odjakživa ty přízemní, filosofoval Richard.
Stánek s jeho knížtičkami, jak se Jana napůl pohrdlivě a napůl s majetnickou něhou vyjadřovala o předmětech, které nebýt jejího otce by možná nespatřily světlo světa (někdy, obvykle se sklenkou v ruce, si její otec kladl otázku, zeje-li v něm, tedy ve světě, taková díra, kterou je zapotřebí těmito předměty ucpat), měl z ekonomického hlediska nadějnou polohu - v epicentru dusna. Kdo tu nepije, nepřežije.
Richardův přítel (knížtičku jeho básní vloni ve zcela nerentabilním záchvěvu ušlechtilosti vydal) dělil ženy na ty, které se s uzávěry PET lahví popasují vždy zásadně samy a ty, které to ani nenapadne, mají-li po ruce osobu mužského pohlaví. Richardova asistentka Natálie patřila k druhé sortě.
Odšroubovával modrý uzávěr první dnešní mattonky s předtuchou věcí příštích.
Ostatně, v přesnosti předtuch nebyl nikdy nijak zvlášť dobrý...
“Kde ses tu vzala?“ uklouzla mu nepříliš nápaditá replika.
Musel uznat, že ho překvapila. I tím, jak se usmívala, přestože jeho výraz ji k tomu nijak neopravňoval.
“Přijela jsem svým autem, kupodivu i zaparkovala, zaplatila jsem vstupné... Doufala jsem, že tě tu najdu. Dlouho jsme se neviděli...“
“Zbláznila jsi se,“ prohlásil.
Zaregistroval zvědavý a pobavený pohled zleva.
“Vydrž to tu chvilku bez vrchnosti,“ požádal Natálii.
“Klidně věčně a nikdy jinak, ale bez kafe už asi moc dlouho né...,“ protáhla dívka.
Úsměv ženy před pultem zmizel, ne tak ona.
“Mohu tě pozvat na jedno?“ zeptal se jí.
“Podle toho, jestli na kafe nebo na pivo. Bylo by milé, kdyby ses někdy, čistě pro změnu, jasně vyjádřil, o co ti vlastně jde.“
To už se prodral k jejímu lokti a nezamýšleně neurvale ji postrkoval k východu ze sálu. Minul je nepřehlédnutelný hlouček pánů a dam, hrnuli před sebou směrem k jevišti jakéhosi brýlatého dlouhána. Všemožně se přitom snažili dávat najevo, že s davem upocených řadových návštěvníků nemají nic společného. Měli úspěch: dav na jejich zdvořile štítivé obličeje reagoval jak ledovec na kýl ledoborce.
“Co je to za rozruch?“ chtěla vědět.
“Hlavní místní atrakce.“
Sám ale neměl nejmenší chuť civět na člověka, který byl nepříjemným důkazem, že nakladatel může být docela dobře živen i něčím jiným, než zdravou výživou.
Restaurace v patře kulturního domu měla jen jedinou přednost. Byla nejblíž.
“Chceš určitě vědět, jak žiju,“ prohodila, když si jako obyčejně popálila horkou kávou jazyk.
“Jak žiješ?!" pohlédl na ni jako herpetolog na dosud nepoznaný druh zmije. "Spíš mi řekni, jestli se nepotřebuješ napít něčeho ostřejšího.“
“Řídím,“ zatvářila se způsobně.
Kdo to řekl, že rozhovor s ženou je let v neřiditelném balónu?
“Co holky, co dělají?“ zkusil vyhodit přes okraj koše osvědčenou kotvu.
“Skoro všechno, co se mi nelíbí. A nic z toho, co s tím zkouším dělat, se nelíbí mému muži. Tuším máš doma taky dvě kvítečka rozvonělá, snad víš, o čem mluvím."
“Právě že nevím...“
Vzal ji za ruku, byla nepříjemně studená a nepoddajná, nenápadně ji zas pustil.
“Aleno, děje se něco?“
"Právě že nic," dopila pro něj ještě stále nepřijatelnou kávu a zamyšleně míchala usazeninu na dně. "Už dlouho, nezdá se ti?"
"Mám snad na dnešní večer objednat stůl se svíčkami?“ rozhodl se pro unavený obličej. “Nebo si přeješ něco zábavnějšího? Těhotenství? Rozvod?"
"Z rychlosti tvých slov soudím, že jsou míněna stejně upřímně jako úsilí strůjců ohňostroje nadzvednout pokličku nebe,“ zadeklamovala.
"Ajta! Donc´huan, Jiné taje, či snad Pravdosloví, Karel Havlíček Jedlovský?" otázal se s líčeným zájmem.
Počastovala ho srdečným úsměvem toho druhu, co se zdrží na tváři asi stejně dlouho jako zátka na lahvi šampaňského, když odstraníte takový ten drátek.
“Těšila jsem se, že se tu s tebou setkám,“ řekla pak lžičce. “Jsem asi cvok.“
“Konečně rozumná řeč,“ oddychl si, ale vějířky kolem jeho šedomodrých očí se rozprostíraly jaksi ztuha.
Zavadila očima o jeho prázdný šálek.
"Když už ses ptal na holky, ta starší -"
" - Anna se myslím jmenuje, nebo se pletu?" zatvářil se pobaveně, ale ve skutečnosti ho to celé přestalo bavit ještě dřív, než vůbec začalo.
"Jak bys mohl. Tak tedy Anna nedávno psala sloh na téma Čím budu."
Pokusil se dát číšníkovi srozumitelné znamení. Vyšlo to hned napoprvé.
“Čím bude?“
"V závěru dospěla k tomu, že na tom vlastně moc nezáleží, hlavní prý je, aby byla s někým, na kom jí záleží."
Zaplatil.
"Vypadáš, že víš, proč mi to říkáš zrovna teď," podotkl, když se číšník vzdálil.
Naklonila se k němu. Proti jeho vůli ho napadlo, že ve svém věku by tohle (s ohledem na stav své pleti) už dělat neměla.
"Zdá se, můj milý, že umístění doutníků v hodnotovém žebříčku nemusí být dědičné.“
Povzdechl si.
“Kde ty teď vlastně bydlíš?“
Řekla mu to.
“Skvělé, tam to znám...,“ políbil ji (jeho ústa se zdržela na její tváři asi stejně dlouho, jako před chvílí onen srdečný úsměv). „Zavolám ti, až to tu skončí, a budu se snažit co nejdřív přijet. Probereme to všechno v klidu.“
Mimoděk se jí podařilo podívat se na svého muže, jako by ho viděla poprvé.
|
|
|
