|
| |
 |
To nic, jsem jenom mrtvá
Autor: Tupapau (Občasný) - publikováno 16.12.2001 (19:53:55), v časopise 10.1.2002
|
|  |
To nic, jsem jenom mrtvá
Sára se probudila v sedm jako obvykle. Uvařila si kafčo, a teď si přečte noviny.
Na Balkáně už se zase válčí. Nemá ráda násilí. Sport…hudba…A hele! To je přece naše ulice! Pohledem sklouzla níž po stránce. Žena v jezeře…
Zavražděná? Zkoumala podrobně fotografii vedle článku. Ach Bože! Vždyť to jsem já! Rozcuchané vlasy zčásti zakrývající obličej, stejné oči, stejné rty, stejný nos…jen na krku se táhl dlouhý šrám. Po říznutí nožem.
Dívala se na podobiznu sebe sama a nevěřila jí. Je…
…ostrým předmětem…břitvou…nožem…
Útržky, které dokázala přečíst. Vrývaly se jí do paměti.
Je zmatená a v hrnku na stole jí stydne káva. Mrtvá?
Musí jim říct, že dýchá, že si před chvílí ustlala postel, a že právě teď snídá. Musí jim říct, že prostě žije.
Natáhla ruku a zvedla sluchátko. Vytočila číslo napsané v novinách a čekala, než někdo další zvedne telefon.
„Dobrý den.“
„Dobrý, dobrý,“ozval se z druhé strany mužský hlas. „Co si přejete?“
„Potřebovala bych mluvit o jisté… o jisté věci.“
Přece jen na chvilku zaváhala. Třeba si jen špatně prohlédla fotografii, třeba se jen spletla.
„Tak prosím,“zavrčel, jako by očekával špatné zprávy.
„Já jsem ta mrtvá… Ta co ji chcete identifikovat.“
„Prosím?“
„Snad jste slyšel,“ řekla podrážděně. „Mrtvá.“
„Aha. Domníval jsem se, že jsem se přeslechl,“vyštěkl. „ Laskavě už neobtěžujte. My se tu snažíme pracovat!“
„Ale…“
Zavěsil. V uchu se jí ozývalo pípání telefonu. Znělo a doznívalo. Píp!
Utahuje si z něj snad?
Strach a obavy vystřídal vztek. Nahrnul se jí do hlavy.a prolnul všemi buňkami. Ukáže jim, jak vypadá mrtvola!
Je to jen ob dvě ulice. Přímo u řeky.
Spěšně se oblékla a přes rameno si hodila kabát. Seběhla těch několik schodů od vchodu do domu a zařadila se mezi chodce.
Všichni už to ví!
Ta paní v modrých šatech, pán s malou blonďatou holčičkou. Děti hrající si se psem. Všichni tu čtou noviny a neexistuje nikdo, kdo by ji jen tak minul. Všude jen ty samé, zvídavé pohledy.
Zahnula doprava. Tady už to je. Velká šedivá budova přímo na nábřeží. Několik lidí v oknech a všichni se na ni dívají. Vykročila rázně vpřed.
Za otočnými dveřmi byla nízká tmavá chodba, jen okénko vrátnice ukazovalo směr, kterým se má vydat. Vrátný seděl skloněný pod lampičkou a cosi vpisoval do pečlivě upravené tabulky před sebou.
„Prosím, mohl byste mi…“
„ Moment.“
Několik zmatených pohybů rukou.
„No..co ste chtě…“
Slova mu uvázla na jazyku. Díval se na ni s otevřenou pusou, jako školák lačnící po zmrzlině. Chtěla k němu být milá, ale tohle… to už je příliš.
„Mám ohlásit paní…paní…“
„Sáru Duvalovou,“řekla s opovržením. Aspoň to ho napadlo.
Zvedl telefon a vytočil číslo. Už se po ní nedíval a to ji trochu uklidnilo. Na chvíli.
„Je tu paní Duvalová. Ne, ne…ta ne. To je ta co…ta …“
Přikryl rukou mluvítko a zeptal se: „Nechcete mu to raději říct sama?“
„Ale ovšem, s radostí.“
Vyrvala mu sluchátko z ruky.
„Ta mrtvá, co vám volala už jednou.“
Osobu na druhé straně to zarazilo.
„Tak tam na mě dole počkejte… a já…“
Poznávala v ní muže, s nímž před necelou půlhodinou mluvila.
„Samozřejmě. Chci vidět, jak se budete tvářit, až uvidíte ženu s lehce namodralou kůží a vyhřezlým jazykem!“
Praštila telefonem a usedla do jednoho z polstrovaných křesel, rozestavěných podél obou zdí chodby. Co si myslí? Položila si kabelku do klína a vzhlédla k okénku. On jí zase pozoruje.
„Mohl byste mi prozradit, proč na mě pořád tak civíte?“zeptala se po chvíli.
Vrátný se zahanbeně otočil a předstíral, že je zabrán do soustavného upravování své tabulky.
Po chvíli se na schodech ozvaly kroky. Sára se ani neohlédla. Čekala, až k ní přijde.
„Madam Duvalová?“
Prudce trhla hlavou. Havraní vlasy prolétly vzduchem a odhalily příchozímu její tvář.
„Že se ptáte.“
Staršímu muži, na kterého se dívala, to prokazatelně vyrazilo dech. Zavrávoral a opřel se o stěnu.
„Copak?“zeptala se s předstíraným soucitem. „Ještě jste neviděl chodícího nebožtíka?“
Vstala a otočila se na vysokém podpatku.
„Prosím, tady jsem.“
Nevěděl, co na to má odpovědět. Jen se lehce rozpačitě usmál.
„Ale to vůbec není k smíchu,“pokračovala s naprosto vážnou tváří sleduje každé jeho gesto a výraz obličeje. „Je v pořádku, aby se mrtvoly jen tak sebraly a pochodovaly na policejní stanici ohlásit, že jsou zase živé?“
„ Ne…to…,“ opovážil se promluvit . „To musel být nějaký omyl.“
Omyl, pomyslela si. Má snad ve zvyku plavat v polovičním rozkladu po jezeře a tvářit se jakoby nic?
„A ty fotografie,“ dodal. „Ano, to je velice zvláštní.“
„ Ano, to tedy je. Nemám totiž většinou čas ani náladu koupat se venku, zvláště v zimě. Anebo máte snad pocit, že by mi to neuškodilo?“
Nemohla si to odpustit. Už tak toho měla dost.
„Pojďte prosím se mnou.“
„Nahoru?“
„Do márnice,“ odtušil a zadíval se do země.
Přikývla. Neměla co ztratit.
V prvním patře se chodba rozvětvovala. Zabočili doprava a u posledních dveří se zastavili. Chvíli se přehraboval v e svazku klíčů, než vylovil ten správný.
„Račte dál!“
Místnost byla celkem malá. Uprostřed, na pitevním stole, leželo tělo. Žena z jezera.
Opatrně odkryl vrchní část plachty. Koukaly se na ně dvě velké modré oči z bledé tváře. Mohlo jí být tak čtyřicet!
„ Vždyť…vždyť jsme ji fotili přímo tady!?,“divil se. „Já nevím…“
Sesunula se na zem a zhluboka se nadechla.
„Můžu vám nějak pomoct?“
„Ne, ne. Už je to dobrý.“
|
|
|
