Okna přívětivě objímala pozdravy pouličních lamp, zvala je dovnitř a ony pak měkce našlapovaly kolem našich nohou, občas nenápadně zvedaly paže ke stropu, tančily. Bylo pondělí. Na posteli jeho drzé tělo. Leželo v oblaku křivých úsměvů, kýčovitých dojmů a zbytečných nádechů. Netuším, kde ležel on. Vnímala jsem jen tu hmotu, narychlo splácanou všehochuť, odřezky, co někdo sesbíral z podlahy. Vedle mě tlumeně vrněl opuštěný stroj, který tam nechal (asi z milosti). Připadala jsem si jako v nějaké továrně u běžícího pásu. Nemám ponětí, kam se poděl. Nezodpovědně zmizel, možná ani nepřišel, nevzpomínám si. Protáhnul se, zívl. Koutkem oka jsem zahlédla odlesk jeho obličeje, pozoroval mě. Čekala jsem, kdy začne rukama plácat po nočním stolku, zkoumat polorozevřené knihy, šátrat pod polštář. Cigaretu po sexu považoval za nejlepší formu seberealizace. Tvrdil, že pouze tímto způsobem může dosáhnout stavu naprosté nezávislosti, intelektuální blaženosti.

„Zapal si taky, ať všichni viděj, že na ně serem,"prskalo ze zpola sevřených rtů. Trvalo mu pár okamžiků, než našel zapalovač. Rochnil se ve vlastní šťávě, nakyslé a bez chuti.

„Kdo všichni?" Písmena na stěnách se rozpouštěla, klouzala prostorem, prchala klíčovou dírkou z ložnice. Mizela dříve, než jsem je stačila přečíst.

„No,"kroutil hlavou nechápavě,"všichni. Jak kdo? Co je to za blbou otázku?,"vykašlal ze sebe s šumivým opovržením. Štítil se přízemních rozhovorů, protože na ně neměl talent. Nosil černý kabát a pletené šály, které za ním létaly jako cáry z vytrhaných křídel. Všimla jsem si posledního písmene, zmateně pobíhalo kolem kliky, asi se něčeho bálo.

„Nechci nikomu nic ukazovat. Je mi to jedno,"zavřela jsem oči. Kdosi startoval auto, rozmrzele kňučelo. Nebyla jsem si zcela jistá, jestli je den nebo noc. Sedmnáctkrát četl Bytí a nicotu, třináctkrát Hnus. V kapse nosíval otvírák na konzervy. Poslouchal jazz, aby neměl výčitky svědomí. Chuchvalec vyplivnutý do prostoru na sebe nabaloval hroudy špíny z ulice, zbytky usychajících zvratků z nádražní restaurace, opadlé květy, smích korouhviček.

„Nech si ty rádoby demonstrace od cesty, je to trapný,"ozvalo se z něj jakoby mechanicky. Rituály v posteli byly snesitelné jen díky tomu, že ode mne nikdy nežádal hodnocení. Neptal se, jaké to bylo. Na to se ptaj jen burani, nuly, slaboši. Neptal se, ale nesmírně toužil znát odpověď. Považoval mě za jeden střípek z mozaiky důkladně vymyšleného života. Objekt fyzické zhýralosti vytržený z kontextu. V tramvaji si pokaždé sedával na schůdky, pil jablečné víno, opíjel se pivem a hnusil se mi.

„Jaký to bylo?,"upíral na mě oči, trčely z nich lesklé stužky, které uvazovaly šedou tmu k zácloně.

...

Přistoupila jsem na jeho hru. Naposledy. Nechal po sobě trapný dopis a v kapse měl otvírák na konzervy spolu se Sartrem. Aby všichni viděli, že na ně sere.