Kdysi…. To jsem byla stále malá. Stále blbá. Ale tehdy mě na to žádná mozková KLAPKA neupozornila.

 „To je dobrá blbost, dej to sem,“ zaslechla jsem hlas o tři roky staršího, o tři metry vyššího, o mou plyšovou myšku bohatšího chlapce, díky kterému jsem se zase pomilovala s podlahou. „PROSÍM,“ pípla jsem na rozloučenou na zloděje a rezignovaně, o tři rány v obličeji nalíčenější, jsem zvedla tu loutku zaprášeného panáka – svého těla - a šla si pokecat s umyvadlem a jeho dary. Jediné, nad čím jsem byla schopná přemýšlet, byl pes. Něco s ostrou protézou, ze které by nevyšlo žádné „PROSÍM“, ale „RAF“. V hlavě mi to chmurně štěkalo celou cestu domů a jen jsem opět přemýšlela, jak udolat své rodiče, aby se jejich záporný vztah k nejlepšímu příteli člověka změnil. „Mami, co kdybychom si pořídili nějaké zvířátko? Třeba ps..?“ Nenechala mě po příchodu do kuchyně ani dokončit větu. Kdyby v rukou nesvírala kastrol s právě navařenou polévkou, asi by ho po mě hodila. „Co to zase meleš? Běž si umýt ruky. Budeme jíst,“ opět má slova paralyzovala jako pěstitel krtky na své zahrádce. Uraženě jsem si vzala bundu a vydala se ven. „Kam si myslíš, že jdeš? Bude veče…,“ zaslechla jsem dveře jako ve filmu. „Zuřící mamka poprvé.“ Tiše jsem zpětně pootevřela vrzající mezník života a smrti, ale nic jsem neslyšela. „Zkrocená mamka podruhé! Áááá, KLAPKA!“ pískala jsem si při cestě parkem, směrem k páteři všeho dění. Centru města. Kolem postávala pokuřující mládež, za letu se množily mouchy, děti se kmitaly nahoru a dolů na houpačkách. Pak jedno spadlo, což mi nabídlo pohled k sledování dramatického představení. „Blbče, neumíš se držet,“ pozorovala jsem jednu z mnoha forem mateřské lásky. Pár kapek slz, pár pohlavků. „KLAPKA,“ šourala jsem se dál, frajersky odkopávala kamínky, o které jsem občas také zakopla. Rány na kolenou se stále množily a zvětšovaly. Alespoň bude mít maminka důvod křičet. „Proč se nedíváš, kam šlapeš,“ úplně jsem ji slyšela.

S úsměvem na tváři jsem došla ke stánku se zmrzlinou a vytáhla z kapsy kovovou padesáti korunu, kterou jsem dostala od své senilní babičky. Dala mi rovnou dvě. Jednu za to, že jsem se za ní přišla podívat. Druhou za to, že jsem se za ní přišla podívat, ale pouze zapomněla, že už mi jednu dala. „Kup si něco hezkého na sebe,“ tím mně vždycky rozesmála. Škoda, že jsem už tehdy neznala „Ale babičko, padesátka je pořád padesátka. Má stejnou hodnotu, ale ty věci jsou nějak dražší.“ Babička mě vždy políbila na čelo, pomačkala všechno, co šlo. Pomačkala všechno, co nešlo, zlomila své unavené nohy v ohybu, odložila váhou pokřivené berle a ulehla ke spánku. „Hezky jsme si popovídaly,“ šeptla jsem do ucha chrápající babičky a rychle zabouchla dveře, než se vzbudí. „KLAPKA.“

Lačně jsem očima lízala jednotlivé druhy zmražených dobrot a vybírala, které se tentokrát zmocní můj žaludek. Zrakem jsem jezdila  zprava do leva a naopak a naopak a naopak a …. Můj pohled nějak ujel, jako mi dnes pravidelně ujíždí autobusy. Z chlazené slasti jsem najednou hleděla na dveře s nápisem zverimex. Byly to ty prosklené, polepené zdravými andulkami, pavouky a želvami, ze kterých jsem si kdysi jednu, když jsem byla ještě menší, vybrala. Byly to ty prosklené, polepené vším, co jsem nemohla mít. Najednou jsem se rozhodla! Stanu se sprejem proti komárům v našem domě. Rodiče mě nebudou moci ani cítit, můj pokoj, zvíře a já budeme odrazovat veškeré jejich známé a do zamořené místnosti mého pokoje budou strkat potravu dírkou ve dveřích, kterou tam naštvaně prokopnou ihned po zjištění, že jsem si koupila zvíře. „KLAPKA,“ už jsem se rozhodla a není cesty zpět!

Vběhla jsem nadšeně do těch úžasných, prosklených, polepených dveří a rozhlížela se, co si za „animálního brášku“ vyberu. Slídila jsem tam jako znásilněná holčička po svých kalhotkách a hákovala pohledy na jednotlivá terária jako neúspěšný rybář žížaly na háček. Psa tam samozřejmě neměli, ale….. Něco malého, vyzáblého, podlouhlého se pohybovalo v pilinách. Točilo se to neustále dokola a já měla pocit, že sedíme s maminkou na polstrované židli a plešatý, homosexuální psycholog se nás snaží hypnotizovat. S paralyzovaným postojem jsem hleděla na toho hlodavce a stáčela oči směrem k cenovce. Do padesátky jsem se vlezla a nadšeně si odnášela krabičku a další instrukce o krmení, starání se…….KLAPKA

Po příchodu domů jsem si připadala jako pavouk, o kterém všichni ví, ale preventivně ho nechávají žít, aby nepřinesl smůlu, nebo neudělal škaredý flek na čerstvě vymalované zdi. Přišlo mi to však docela vhod a nenápadně, jako rozmixovaná myš v paštice, jsem proběhla do svého pokoje. Rodiče taky nemusí hned všechno vědět.

Vzala jsem velkou bednu, nasypala do ní nějaké ty piliny a vložila Myšku tanečnici. Sledovala jsem, jak trsá. Uměla to lépe jak můj otec, který nikdy ani nevěděl, kde má mít muž položenou ruku. Vždycky ji místo kolem pasu pokládal na pozadí ženy, se kterou se svíjel na parketě. Hodila jsem tam Myšce tanečnici nějakou sušenou kukuřici, granulky a do umělohmotného vršku nalila trošku vody. Ničeho se však nedotknula a jen pařila a pařila,… Pustila jsem jí k tomu hudbu jedné z milovaných mužských kapel, kterými jsem měla polepeny snad i rovnátka, které jsem měla nosit a samozřejmě nenosila.

Po hodině upřeného zírání na taneční prvky energické myši, jsem v sobě viděla tatínka, když se vrací z hospody domů. Motala se mi z ní solidně hlava.

Vzala jsem si jednu z hromady knížek na stolečku za mou postýlkou, otevřela na straně, kde princ zabíjel draka (nechápu, jak jsem včera mohla ve chvíli takového napětí usnout), opřela se o stoleček a začala číst. Nedočetla jsem ani na konec řádku a uslyšela ránu.

Vratký stůl plný knih nezvládl sílu, se kterou se mé nenapumpované trapézy opřely a staly se vražedným nástrojem. Množství knih se sesypalo na zem, kde do té chvíle agilně pařila Myš tanečnice. Ta už pouze ležela a cukala jednou nohou jako Jacson ke konci svého vystoupení.

Do očí se mi nalily panáky slz. „Jsem tak blbáááááááááááááááá,“ vykřikla jsem a postupně vyskládala knihy, které zabily mou pařwomanku. „Co tady zase ječíš,“ přiběhla maminka v nejnevhodnější okamžik. Tak si to ostatně dokázala načasovat jedině ona. Co jí na to říct? Prozrazovat své další mrtvé tajemství nemá cenu. Cítila jsem se jako usušená sinice a jen se na ni podívala a zaškrceným hlasem řekla, že „Jsem si četla pohádku a ten drak tu princeznu snědl.“ Honem jsem zakopla bednu s mrtvolkou pod postel, aby si má rodička ničeho nevšimla. „No, ne všechno dopadne dobře,“ řekla maminka, dala mi pusu do vlasů a odešla. Její slova se mi honila hlavou celou noc, kdy jsem si připadala jako puchýř a sprej proti komárům zároveň.

Kdysi…Jsem se ROZHODLA, že to bylo mé poslední zvíře. Že už nikdy nechci zažít nic, co nedopadne dobře. KLAPKA.