protěž (Občasný) - 27.8.2006 > Jednou v životě jsem byla v Praze ve Veletržním paláci.. a byla jsem natolik překvapena, že tam vidím obrazy (v nějaké moderní sekci) těch tak ceněných autorů, jako je Gaugin a podobné firmy, že jsem se ve své krátkozrakosti k nim přibližovala až tak, že jsem na ně skoro dýchala... a pohotové babky se v tu ránu ke mně řinuly a velmi přívětivě (neb jsem od pohledu milé a slušné děvče) mě zastavily a velmi přesvědčivě mi tvrdily, že tak blízko nesmím chodit, neb to spustí alarm.. že se toho ani nemusím dotknout, že to mají všecko tak pojištěné, ty rámy, v kterých to je.. to tam všecko vedou káblíky jakési a ty jak vidí, že jsem moc blízko, tak začnou řvát jak kojenci. Mně to bylo trošku divné a za rohem jsem koumala u jiných obrazů, kde by jako ty káblíky mohly být schované a hledala po zdech a stropech nějaká čidla a kamery.. ale nic jsem nenašla.. zcela nevinně zavěšená plátna ve zcela nevinných původních rámech (které by si nikdo přece nedovolil ničit, že by do nich navrtal nějaké kabely). Dodnes nevím, jak to bylo. Cosi v jejich hlasech mi našeptávalo, že si ze mě dělají dobrý den, ale v některých věcech jsem zoufale důvěřivá a autoritativně spořádaná, že jsem jim nedokázala vysloveně nevěřit... Je to dobrých šest sedm let, možná se od té doby bezpečnostní zabezpečení u Knížáka změnilo, ale možná bys to mohl pro mě zkusit zjistit...
Chci tím říct, že ten název je teď dokonalý a, až na to, že cpát barokné plátno do galerie soch mi přijde trochu na povrchní efekt, tak si o básni myslím jen to nejlepší. Výtržníku!
