Viděl jsi někdy opravdovou tmu? Takovou co ukazují lidem na prohlídkách v jeskyních… Zhasnou světla a černotu ukazují jako atrakci… Atrakci, za kterou zaplatíš, která trvá deset sekund, ne-li míň. Za ukázku pohřební barvy mají obdiv. Já jsem v takové jeskyni- v tunelu samoty, černoty, v té nejsmutnější barvě, ale i v tunelu, kam dopadají paprsky lásky, citu a něhy. Nejhorší není ta nekonečná tma, ale ta hromada soucitu, co padá na mou hlavu. Ta to jen všechno ztěžuje. Ten pocit nepráva a křivdy proč zrovna já, kterým mě zahlcuje svět. Ta všechna dokonalost toho okolí, toho světla… Tak to vidím já, ostatní to nemohou posoudit, pro ně je to automatické a přirozené. Pro mě dokonalost dokonalosti, pro ostatní dokonalost nedokonalosti. Někdy je těžké zorientovat a pochopit mé pocity a cíle, když kolem je jen tma a v ní miliony schodů a pádů, co čekají na mě. Ale já to celkem zvládám, protože vím, že nemůžu spadnout nikam jinam než do tmy. Do tmy, ve které jsem. Někteří lidé se mě straní a jiní jsou na mě až přehnaně hodní, jak kdybych se neuměla bránit a zastávat sama. Oni nechápou, že já taky vidím křivdy, lži, přetvářku, faleš. Myslí si, že tohle vidí očima, ale nechápou, že tyhle věci se vidí duší, srdcem a intuicí. Tohle všechno dokážu rozeznat. Však nejtěžší je najít štěstí. Najít štěstí tak, aby neuteklo, není jednoduché ani pro „normální“. (Ale co je vlastně „normální“?). Mě se štěstí schovává do tmy, do tmy, kterou dobře znám. Přesto, že ji znám, třeba jako vy svůj domov, je těžké najít v ní štěstí. Štěstí, které se zas schová za kápí černého smutku.
|