- You Are My Bitch! -

Jsi zlobivá děvka s tváří anděla,

jen pouhá nevděčná a drzá kurva,

která mrtvého by mne raději viděla,

jak ostatky mé rdousí plechová urna…

          Spoře osvětlený pokoj vyplňovala pomyslná bezmocnost snoubící se s nenávistí tak mrazivou a trýznivou, jako zanícené kusy křišťálu v srdci bytosti, která před mnoha tisíci lety byla proti své vůli donucena vzdáti se schopnosti milovat. Jako chodící kus ledovce rozsévala chlad do sebemenší spáry v místnosti; hluboká čerň lehce ustupovala, když skrze ni ladně proplouvala, jako kdyby se snad strachovala… Třásla se před dokonalou záští, kterou překypoval cit uvězněný v těle přenádherné upírky. Říkala si Merenwen – líbezné jméno pro půvabnou dámu, přesněji řečeno královnu. Elessarovu paní, ale jak by řekla ona sama, otrokyni.  

          Přidušené zaštkání se opovážilo uniknout z jejích rozkošně rudých rtů; bylo však tak tiché až vlastně bezzvuké‚ takže stejně rychle zaniklo ve skličujícím tichu, jako se předtím objevilo. Jenomže tento fakt ji neomlouval, byl chybou – známkou slabosti – a on ji slyšel. Provinile vytřeštila stříbrné oči a zvolna natočila sněhobílý obličej směrem ke dveřím z dubového dřeva. Očekávala příchod samotného Satanáše… Užuž jí v mysli vyvstala jeho jízlivá slova ostrá jako břitva. Prudká a rázná jako jeho rány! Nevědomky a s vnímáním zaslepeným vzpomínkami si letmo pohladila levou polovinu obličeje. Jako by to snad byla živá památka – právě ji pekelně toto místo rozbolelo a z nosu jí ukápla kapka sladké, nelidsky rudé krve.  

          S pohledem stále upřeným k temným dveřím ji opatrně nabrala na polštářek dlouhého ukazováčku a ten posléze zvědavě olízla zašpičatělým jazykem. Černé zornice, utopené v tekutém stříbře se prudce zúžily do svislé oválné čárky, načež se jejich čerň znovu váhavě rozpila v okouzlující zářivé pavučině. Chutnala stále stejně sladce a výborně jako vždy – její aristokratská krev byla drahocenná a Elessar ji miloval. Jako obvykle, když si vybavila jeho jméno, nechutí a zlobou se jí zvedl žaludek; samou záští by toho prevíta s potěšením ubila, naplivala mu do tváře a pomilovala se s ním. Už dlouho nepocítila na své kůži jeho doteky, polibky, údery.  

          Rozhněvaně se porozhlédla po místnosti, které neřekla jinak než žalář. Byl to malý pokoj, celý zařízený v chmurných barvách, s velikou manželskou postelí s purpurovými nebesy uprostřed. Zvolna došla až k ní a usadila se na jejím okraji. Urovnala si ramínko u saténové košilky a pomocí hřebenu rozčesala dlouhatánské lokny svých ohnivě červených vlasů, načež si povšimla bílé růže, která se zničehonic objevila na polštáři. Vzteky se ošila a znechucený pohled plný očekávání upřela ke dveřím, u nichž se zrovna pohnula pozlacená klika.

Zkurvenému systému se ráda vzpíráš,

a ten jest strůjcem tvého neštěstí,

zaslepena nenávistí sotva vnímáš,

když tvé tělo třese se bolestí.

          Byl tady. V celé své monstrózní kráse a vznešenosti. Jeho vysoká postava byla vyzáblejší než kdy jindy, zároveň však graciézní a ladná. Alabastrová pleť zářila neposkvrněností a silně kontrastovala s uhrančivýma očima blankytně modré barvy, které navíc zdůrazňovalo temné kouřové líčení. Útlou tvář lemovaly dlouhé havraní vlasy, jejichž rebelsky sestříhané konečky letmo hladily téměř nepatrné pozadí. Oblečen byl elegantně a lehce, v pouhé černočerné košili a tmavých kalhotách. V očích mu ďábelsky poblýskávalo a bledé rty křivil jízlivý úsměv.

          Merenwen poslušně vstala, uklonila se jak bývalo zvyklostí a pro všechno na světě se snažila v sobě udusit zlost. Sklopila raději obličej, když si uvědomila, že tentokrát něco tak jednoduchého nedokáže; ovšem modlila se, za špetku naděje o které jistojistě věděla, že se vyskytuje za všech okolností – nechtěla prohrát a uzřít Elessarův triumfální úškleb, naslouchat jedovatým výmyslům a pociťovat jakoukoli bolest; leč… Upřímně pochybovala o své naději… Snad kvůli podivínské předtuše, která ji skličovala při pohledu na pomalu se blížícího krále upírů. Moc dobře věděla, že jí nikdy neodpustí; její dávný a jediný hřích byl pro něj něčím tak nestoudným, až jeho přesvědčení bylo více než jasné.

          „Chyběla jsi mi,“ prostoupil doléhajícím tichem jeho podmanivý hlas; právě stál těsně naproti ní a zvídavě si ji prohlížel, každičký kousek její bělostné pokožky, jako by snad pátral po sebemenším nedostatku nebo vadě – přesněji řečeno, snažil se vyhledat důkaz, který by mu sdělil, že se na jeho živý majetek opovážil sáhnout někdo jiný než on sám. Prsty mírně posunul ramínka od saténové košilky – ta ihned nato ladně sjela přes upírčiny boky a zůstala polehávat na měkkém koberci. Merenwen před ním stála úplně nahá a stále zírala kamsi do země, jen ne na něho. Měla sto chutí vysmát se mu, že stejně nic nenajde, ale neudělala to. Byla totiž ráda, že se mu nemusí dívat do očí, ten pohled by patrně nesnesla. Jenomže dlouho se neradovala; jakmile zjistil, že je její tělo nedotknuté, pomocí svých dlouhých pavoukovitých prstů s pěstěnými nehty natočil její obličej k sobě a pohleděl jí zhluboka do očí.

          „Pověz mi, já ti snad nechyběl?“ hypnotizoval ji pohledem, ale ona ani nemrkla. Vztek v ní vřel a brzy hrozilo, že přebublá přes bezpečnou hranici, což by potom mělo nedozírné následky.

          Neodpovídala, proto hlasitě zaburácel:

          „Odpověz!“

          Zachvěla se.

          „Nechyběl jste mi, pane!“ sykla, aniž by si uvědomila, jak velikou chybu právě udělala.

          Nastalo hrobové ticho.

Jednou vzepřít ses mi opovážila,

byla to osudová a hloupá chyba,

horší trest jsi snad nikdy nezažila,

později jsi zaschlou krev těžce myla.

          Elessarových blankytně modrých očí se znenadání zmocnila bouře; v jediném okamžiku všechen klid, kterým až doposud hýřily, smetla smršť prudkých blesků zračících triumf, nepopsatelnou zlobu a vášeň po revanši – smrtelná kombinace. Výraz v jeho obličeji a pokřivený tvar rtů nevěstil nic dobrého, varovně poukazoval na pravděpodobné nebezpečí, které Merenwen každou chvíli hrozilo.

          Ještě se ani nestačila vzpamatovat z toho, jak strašlivou hloupost právě provedla, a už ji silná rezolutní rána srazila do měkké postele za jejími zády. Avšak nevykřikla bolestí – byla v takovém šoku, že zůstala s natrženým rtem tiše polehávat v černočerných přikrývkách, svlečená a bezmocná. Ani v nejhorší noční můře však nemohla předvídat, že jeho následující počínání bude směřovat daleko za hranice normálnosti…

          „Holčička se rozhodla trochu mě pozlobit?“ ďábelsky se usmál a lepě mávl rukou, načež se v útrobách prostorné postele cosi rozechvělo, zachrastilo a bezohledně protrhlo prostěradlo. Byly to lesklé stříbrné řetězy; jako dlouzí jedovatí hadi se v mžiku vrhli na dívčino bezbranné tělo a hrubě jej spoutali, takže se nemohla bránit ani prchnout.

          „Táhni do pekel, satane!“ vyštěkla, zmítajíc se v chladném sevření oživlého kovu.

          „Satane?“ zamyslel se nad tímto pojmenováním, přičemž mu po tváři přeběhl ponurý stín, který jako by se vzápětí usadil hluboko v oslepující záři jeho čirých světle modrých očí. „Jak si přeješ, má drahá…“ začal si knoflík po knoflíku rozepínat svoji černou košili…

Stále tě milovat budu, má Prokletá,

pohltím tě v monarchii chtíče a neřestí,

zůstaneme pouze my dva, král a královna,

vášnivě tančící pod křídly stínů, naštěstí…

          Polštářkem svého dlouhého vyzáblého ukazováčku letmo pohladil neobvykle ostrý trn bělavé růže, kterouž toho dne obdaroval svojí lásku. Stačil pouhý jemný dotek na to, aby mu tato drobná trýznitelka rozpárala mrtvolně bledou kůži. Mělce se její trn zaryl do prstu, a když jej posléze opustil, zanechal za sebou stopu v podobě veliké, rubínově zbarvené kapky krve.

          S fanatickým leskem v očích ji špičkou jazyka zdlouhavě olíznul, přičemž schválně a provokativně nespouštěl pohled ze své nejdražší paní, která se před ním svíjela spoutaná v řetězech. Byla tak bezmocná, nádherná… Seděl svlečený na posteli vedle ní a zamyšleně ji pozoroval. Neuběhla ani chvíle a musel ji políbit. Naklonil se tedy k jejímu odvrácenému obličeji a obdaroval ji polibkem na líčko, poté ještě jedním na zašpičatělý nosík a nakonec nezapomněl ani na čelo.

          V okamžiku, kdy se Elessarovy rty dotkly posledního místa, naskytl se upírce ideální výhled na jeho hrdlo – udělal hloupou chybu, aniž by si ji uvědomil. Nepřemýšlela ani chvíli, pomsta ji hnala kupředu… Bleskově do něho své dlouhé špičáky zabořila a nehodlala se jen tak pustit. Sála jeho krev ze všech sil, až trochu připomínala nenasytnou pijavici či snad hladovou piraňu, podle surovosti skusu.

          Zavřeštěl ukrutnou bolestí, div se neroztříštila veškerá okna v zámku a začal ji nesnesitelně škrtit pravou rukou, až to vypadalo, že ji samou zlobou zabije – zlomí jí vaz. Okamžitě se od něj odtrhla a on ji taktéž pustil, poté jí však ihned uštědřil notnou ránu rukou do obličeje. Z nosu jí začala proudit krev.

          „Děvko!“ sykl rozhněvaně; nemohla si nevšimnout, jak mu vztekle cukají koutky rtů. „Tohle jsi neměla dělat…“ popadl osamoceně ležící růži a ďábelsky sjel pohledem celé její nahé tělo.

          Najednou kovové řetězy přitvrdily na síle svého sevření a Merenwen se tentokrát nemohla pohnout vůbec. V celém těle ji prošlehnul prazvláštní mrazivý pocit nad tím, co mělo každou chvíli přijít. Moc dobře věděla, co Elessar zamýšlí. Chtěla mu říct spoustu věcí, ale tentokrát se k něčemu takovému nehodlala „snížit“. Ani nevěděla, co si tímto vlastně chce dokázat… nač to mlčení? Pomůže jí potom? Uvědomí si někdy konečně její drahý svoje chyby? Ach… proč se k sobě chovají tak, jak se chovají? Jak moc chtěla navrátit tu přenádhernou dobu před několika tisíci lety, kdy oba byli tak šťastní! Ovšem pochybovala o tom, že by vše mohlo být stejné jako předtím… ubližoval jí, moc jí ubližoval.

          Přivoněl si k růži a konečky prstů pohladil její květ. Zelenkavé listy a bílé okvětní plátky zničehonic ztmavly, zkroutily se a černé jako uhel postupně opadly. Zůstal pouze delší prut posetý trny s lesknoucími se špičkami. S nic neříkajícím výrazem jej přiblížil k jejímu obličeji. Aniž by mu pohleděla do tváře, raděj odvrátila tvář. Najednou si rozmyslel svůj původní úmysl a přiblížil prut k jejímu hladkému hrdlu.

          Pohladil ji jím a přitom za sebou nechával nepatrnou krvavou památku. Poté jemně přitlačil; děsivě ostré trny brázdily její jemný bílý krk a z  ran se řinuly potůčky rubínové krve. Nevydržela to a sykla bolestí. On však nepřestával a naváděl tento sladký tok přes hebký dekolt, prsa, bříško, u nějž se několikrát obtočil kolem pupíku – občas se napil z otevřené rány a políbil ji. Musela se kousnout do rtu, aby nekřičela bolestí.

          Myslela si, že přestane, ale zmýlila se. Pokračoval níž… mnohem níž… až k samotnému rozkroku, před nímž se náhle zastavil. Oddechla si a přestala tisknout ret svými zuby. Najednou pocítila, jak svými prsty opatrně pohladil její citlivé místo mezi nohama. Neviděla co dělá, neboť byla pevně spoutaná řetězy, ale myslela si, že už jí nic trýznivého nehrozí. To se však velmi šeredně zmýlila. Jeho prsty vystřídal prut obsypaný trny. Prudce a brutálně jím zajel hluboko do jejího přecitlivělého těla.

          Stříbrné oči jí zaplavily slzy a celým zámkem se tentokrát roznesl její křik…

Krev a slzy z tvého obličeje zlíbám,

bojím se však, že znovu ti ublížím,

květy růží do tvých vlasů vplétám,

Merenwen, má nejdražší,

 snad si tě zasloužím… 

          Elessar zlehka kráčel po pastelově modrých kachličkách přepychové zámecké koupelny a tiše štkal. V náruči se mu třáslo zkrvavené andělské stvoření, s obličejem zalepeným slzami a chvějícími se zavřenými víčky. Zhluboka dýchalo, těžce a přerývaně; bolestí se chvěly jeho oteklé rty. Je zvláštní, opravdu podivínské, kam až člověk může zajít, aby si uvědomil svoje chyby a dokázal odpustit. Ano, Elessar Merenwen odpustil. Po několika tisících letech si uvědomil svoji hloupost – strašně jí křivdil. Nezasloužila si to nesmírné utrpení.

          Zlehka ji ponořil do příjemně teplé vody staromódní vany, rukou jí podepřel hlavu, aby se neponořila a mořskou houbou začal opatrně čistit její čerstvé rány. Ani nešpitla, jen se neustále klepala. Jako blázen; snad se i pomátla. Tichounce šeptal omluvná a hřejivá slova. Záhadou však bylo, jestli tentokrát časem dokáže odpustit ona jemu…

~ Fin ~