O Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém trochu jinak:
I.
Už se smráká
a je zima,
venku sněží
A mne láká
ta, co dřímá
v jedné z věží
II.
Zakletá na roky,
nemá teď nároky,
spálená od mrazu
dívá se z obrazu,
tak smutně spanilá,
kouzla ji ranila,
černokněžníka,
čáry jak dýka
bolest jí působí,
to všemi způsoby,
ten, kdo se k činu měl,
zmizel a zkameněl,
ví, kdo k ní zaplane,
žití má zbabrané
III.
Nechci poklad,
co druhý nemá,
k vychloubání
Pro žár, pro chlad
slova němá
má ta paní
IV.
Ve vášni zakletá
na dny a na léta,
princové ve zbroji
kouzel se nebojí,
ví, že je podmaní,
proto je odhání,
tři mága obruče
láska snad roztluče,
v prstenu kameni
je její znamení,
stvoření nestálé,
chvíli je ve skále,
pak v jednom žaludu,
tu víkem je na sudu
V.
Princ vydal se bez družiny
na cestu velmi dalekou,
přes hory jel, přes nížiny,
skrz křoví jel – i pasekou.
Tu zastavil se nad řekou,
tu sesedl u rybníka,
chvíli si sedl nad vekou,
když tu zíral na chlapíka.
Ve srovnání síla býka
připomíná spíše švába,
rybník vypil jak hlt mlíka,
by to byla decka slabá.
„Pane, vy jste jako žába,
to jsem snad ještě neviděl.“
„Vždyť to byla porce chabá,
pít víc bych já se nestyděl.“
„Na vody pro vás, na příděl,
nedám, pane, ani floka,
ale, kdybyste, pane, chtěl,
přijmu rád, kdo takhle loká.
Potřebuji totiž cvoka,
co rád svůj život nastaví,
krys je všude plná stoka,
as proto kvete bezpráví.
Rekům pak pijí na zdraví,
krysa množí se, rek hyne,
svou ctí se každý zadáví,
bude to snad někdy jiné?“
„Princi, znám ty stránky stinné,
rád pro Vás budu sloužiti,
končiny jsou nehostinné,
může nám jít i o žití.“
Kam hlavu svoji složiti,
na večer vždy nějak našli,
princ nepřestával toužiti,
po té, kterou smutek krášlí.
Říkali mu, „na tu kašli“,
to on však právě nemůže,
pro ni muži různí zašli,
ona je stále bez muže.
A on, princ, soka přemůže,
ten princeznu nezajímá,
proti citu nic nezmůže,
prince divný pocit jímá.
Safíry, kde bouře hřímá,
jsou oči její, neklidné,
dovede být asi přímá,
i slovo říci nevlídné.
Krev jí v žilách nestydne,
i když snad úzkost zná a žal,
už snad půl roku, bez týdne,
jen o jedné si sníti přál.
Kůň jeho náhle silně ržál,
chlap jak hora stál tam před ním,
vždyť táhl se jak dlouhý šál,
„Musíte být mágem předním.“
„Dokážu být chlapem všedním,
i dosáhnout až na vrchol.“
„S druhem jdu zatím jedním,
a mně se hodí muž jak stvol.“
Šli přes brázdu a přes výmol,
přes řeku a mnohé kopce,
v šatech uhnízdil se mol,
na lučinách zřeli skopce.
Dívali se na výrobce
hrnců a džbánů, pohárů,
na souzené, na žalobce
a na soudce v taláru.
V slunce zřeli oparu
muže, na očích měl šátek,
„hej, pane, to je od žáru?“
„Sundám ho – a bude zmatek.
Můj zrak spálí celý statek,
který je odsud na hony,
na oči já pro začátek,
dával jsem si i záclony.“
„Zrak, co je takhle výkonný
u mne najde uplatnění,
když nespálí mi moje sny,
tělo mé, ani mé jmění.“
„Nezpraží ty, jichž si cení,
ty polaská zrak po tváři,
pes své zuby nevycení,
kdo lásku jeho dotváří.
Mé oči jasem ozáří
i hlubiny neprostupné,
mně neskryjí nic, hrobaři,
duše neutají zpupné.“
Na narážky, na potupné
ti čtyři as nehleděli,
princ se na okamžik upne,
až své city dívce sdělí.
Bylo takhle o neděli,
hrad se tyčil z kamene,
neměl však hradby s děly,
uvítal hosty zmámené.
Hned oči muže plamenné
zjistily, že na místě jsou,
čtyři poutníky znavené,
sotva nohy ještě nesou.
„Stravu žaludky snad snesou,
pánové, tu, co tady mám,
zavazadla nevynesou
vám sluhové – jsem tady sám.
Pravda je, že občas hnisám,
sám, tedy s dívkou mladou,
řádku dní k ní se lísám,
stále mi ji, princi, kradou.
Budiž vám teď dobrou radou,
zapomeňte na tento hrad,
na srdce vám rty mé kladou,
už kamenných tu dost mám brad.
Žiji tu s tou, co mám rád,
blázni mi ji sebrat chtěli,
tři obruče mi prasknou snad,
jedinou vzít neuměli.
Všichni odvážní a smělí,
nezkušení holobrádci,
mne, mocného, vyháněli,
na mne byli všichni krátcí.
Princové a jejich rádci,
Idolem jsem pro tu dívku,
Tamto hošíci jsou sladcí,
Dobří leda pro naivku.
Tahleta má těla křivku,
navíc v ní však doutná žár,
proto jen má na mne pifku,
prý ovládám že mnoho čar.
Proto s ní mám velký svár,
že se z hradu nevzdálím,
jen tady mám svých kouzel dar,
ten ani pro ni nespálím.
Ovšem s princem nezralým
nudilo by ji to brzy,
kufry tu svoje nesbalím,
snad vás život neomrzí.“
„Nechte nás tu ve své tvrzi,
vždyť přišel jsem se pokusit,
osušit té dívce slzy
a kouzla vaše okusit.“
„Tak musím vás as podusit,
třikrát budete ji hlídat,
snad dokáže to ten váš cit,
večer chci ji tady vídat.
Zmizí-li, pojďte se vydat,
do večera najděte ji,
můžete se klidně střídat,
bez ní máte po naději.
Když tu, co mám nejraději,
do večera dovedete,
ke svému zániku spěji.“
Viděli, že to ho hněte.
Měli stehno od kuřete,
víno k tomu popili,
hlava se jim náhle plete,
nevědí už, co tropili.
Zas ráno, až se vzchopili,
ovocné si dali řezy,
své zraky cudně klopili,
chuť dostali na hovězí.
„Kde jen princezna ta vězí?
Bystrozraký, se rozhlédni.“
„Jezero zřím mezi jezy,
první vidím i poslední.
Kapři tam rejdí nezbední,
v bahně na dně prsten dlí,
prstýnek ten je nevšední,
ryby ho ještě nesnědly.
To jsme se tedy předvedli,
prstenem je naše paní,
ji uhlídat jsme nesvedli,
tak tvrdé jsme měli spaní.“
„Dlouhý, dlouhým krokem za ní,
Široký vodu vypije,
u večeře přijímání
si černokněžník užije.“
A vskutku, celá odbije,
princ na parket prsten hodí,
obruč praskne, mág zavije,
princi skřek ten zalahodí.
Přílišná však radost škodí,
ráno zas všichni sténají,
„Jo, můj princi, tak to chodí,
slávy se nikdo nenají.“
„Bystrozraký, ty ve kraji
odhalíš snad ten náš poklad.“
„Jeden žalud se netají,
proměnit se bude hodlat.“
Dub ten vzdálený je od blat
sedm kopců, sedm moří,
nám jde teďkon víc jak o plat,
Dlouhý, dělej, vskutku hoří.“
Úsměv čaroděje tchoří
vystřídal večer bolu škleb,
obruč jediná ho tvoří,
„Škvoři, zítra vám nedám chléb.“
„Princi, máme v patě hřeb,
cosi zrak můj tuze mate.“
„Chystat se nechci na pohřeb,
vem´si šátek, tu máš, kate.
Třeba je to příliš zlaté
či příliš blízko pro oči.“
„Princi, Vy mne dobře znáte,
mé srdce hnedle poskočí.
Snad princezna vás ochočí,
kusem zlata je tu ve zdi,
už brzy to tu roztočí
jedena hvězda ze souhvězdí.“
„Budiž ti to, princi, ke cti,
třetí obruč právě praská,
před oltář ji můžeš vésti,
se mnou znala, co je láska.
Jo – a kamenná ta cháska
získá teď životy zpět,
možná v nich naše kráska
najde lepší než ten tvůj svět.
Jsi bez kouzel, a to vem´ jed,
nepadne ti kolem krku,
dávám ti radu naposled,
honem ať jsi na úprku.“
Hrdlička už dělá vrků,
čaroděj zmizel, princ je král,
dokázal to bez postrku,
i když snad druhé housle hrál
VI.
Uzavírá
tím se příběh
pohádkový
Je zde víra,
je o lidech, leccos poví
|