|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
V práci jsme dostali nový buchar. Úplně nový model, několik tun těžký. Významná chvíle pro strojaře. Oslavili jsme to se spolupracovníky a ožrali se do němoty. Nevím proč mi to všechno připomnělo Kafku, ale ten den byl zasraně důstojný. S flaškou v kapse jsem šel z práce za manželkou a cestou přemýšlel o milenkách, na které nemám čas. Napil jsem se z lahve a pozvracel patník. A jak ty zbytky z mého dnešního dne pluly do kanálu, vzpomněl jsem si, jaký velký básník jsem byl a jak mě vždy dojal podzim ve Stromovce. Pozvracel jsem se podruhé a na básníka radši zapomněl. Vyčistil jsem si kapesníčkem boty a šel domů. A jak jsem stál před domem a koukal si do oken a pozoroval, jak manželka vaří večeři, trochu jsem se pousmál. Vešel do baráku, zul se, pověsil kabát na věšák a šel do kuchyně. Potichu jsem se přikradl k manželce, nadzvedl jí sukni a ojel ji na kuchyňské lince. Pak jsme se oblékli a ona dovařila večeři. Až když mi podávala jídlo, tak se mi podívala do obličeje a řekla „Není zač.“ Jednou jí pošlu do baráku Ukrajince, aby ji ojel a ona mu dá najíst a řekne „Není zač,“ protože zač vážně není.
„Miluji tě,“ řekl jsem. Mlčela. „Chtěl bych mít s tebou dítě.“ Rozzářila se. „Holčičku.“ Padla mi kolem krku. „Baletku.“ To už mě vášnivě líbala a asi jí ani moc nevadila chuť zvratek. „A teď se svlékni.“ Pustila rádio – zrovna hráli Trezor od Gotta – a do rytmu se svlékala. Byla už docela tlustá, ale tančit uměla. Zhasnul jsem a tancovala dál. Potichu jsem opustil dům a nechal ji ve tmě se svlékat. Byla určitě šťastná.
Já šel do knihkupectví, koupil si Kafku a četl ho celou noc ve Stromovce. K ránu jsem zaklapl knihu a zahodil Kafku někam do trávy. „Srab!“ A ztratil jsem i tu poslední naději. Vytáhl jsem mobil a zavolal jednomu Ukrajincovi z práce. "Nechceš si zašoustat s mojí starou?"
|
|
|