|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
To bylo vrzání veřejí a skřípání písků pod botami nežli vstoupil...
Zrovna jsem si namáčel cukr v černým kafi který se jako já propadal sám do sebe Přišel mi sečíst dluh avšak já měl stále nevybalený batoh plný čtyřlístků a podkoviček různých velikostí... (nevěřil bys kolik se jich nakonec sejde) --- "Víš, musím ti to ukázat." "Vidíš moje záda? Vidíš ta záda? Ach ano, i po těch letech lámání v kole mají ještě trochu té zadumané barvy, kterou nezpochybní žádný šarlatán. A vlasy, ten kdysi hrozen lesních včel, co ještě celý neodlétl v chomáčcích vykartáčovaných střepů? A tvář, tu skicu Rembrandtovu, která se stále bojí dětí, a kterou brázdí lodě plavící se po celá desetiletí. Tvář sešlehanou větvemi času sedící na svém kymácivém stěžni? A oči, ta vybledlá semínka odkvétajících pochybností, které však neusuší žádná půda světa? A vidíš ta ústa? Ústa, z nichž se line zápach věků i roje převratných filozofií končící pod uhelným prachem každé třetí noci?"
A přeci! Přeci si naposledy zatančím své zběsilé Pogo a on mi na oplátku dá čas na rozmyšlenou Možná pak zvednu obě ruce s dlaněmi k nebi ale nebudu prosit o slitování Vím jen že všude na světě jsou dveře a ON může vstoupit kamkoli proto nemá smyslu před sebou utíkat
Asi dnes podepíšu ten formulář (a nehodící se škrtnu!)
|
|
|