Srdce nemá koho milovat-
-je prázdné a opuštěné,
smutek za úsměv můžu schovat,
zbytky nezraněné
stejně někdo zraní,
musím se víc chránit.
Duše má černé fleky
z minulosti- dá se říct.
Všechny ty srdcervoucí breky,
z kterých nezbylo nic
jen trochu jiná tvář.
"Holka, jen se zas neopař!"
A stejně zas naletím na nějakou kravinu,
dávám to jiným za vinu
a není to moje chyba?
Že se bojím rty líbat?
Abych si neublížila hlavně já,
milovat mám,
jenže pohled čím dál víc uhýbá,
nedokážu se dívat do očí,
takhle to přece nebývá,
musím to nějak otočit.
Jenže o to už se snažím třetí rok,
v zimě ohřeje teplej grog,
ale alkoholem se nic neřeší,
tak jak to sakra vyřešit?
Že nejlepší kámoška je dě*ka,
s kterou se bojím setkat,
že nejlepší láska jiný rty líbá,
to že já stojím- což je chyba.
Že škola bere čas,
že se mi mění hlas
na nepříjemnej,
pohled jemnej
je bolestnější než býval,
že ten kluk, co umí tak nádherně zpívat,
že jeho "láska" odešla,
asi jsem se mu do srdíčka nevešla.
Jiným jsem se vešla,
jenže ty jsem přešla
bez povšimnutí,
někteří byli krutí,
jiní ne, ale změnili mi duši,
jasně, měla jsem to tušit.
Jak z toho ven?
Nač mi je slunečnej den,
když nežiju,
dnes už ani nepiju,
ani nekouřím,
rodičům se nebouřím,
protože vím, že zas mají pravdu oni,
rok už nikdo z nich nezazvonil,
ztratili se ti kamarádi,
co tenkrát uměli tak dokonale radit,
který jsem milovala víc než život,
začlo to zachraňovat pivo
a pak rodina,
co věděla jak to končí a začíná.
Mé srdce vždycky bude v minulosti,
ti kluci sice byli sprostí
a uměli hajlovat,
jenže jsou jediný, který jsem dokázala milovat.
|