Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 15.11.
Leopold
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Pád do tmy
Autor: Anit (Občasný) - publikováno 20.7.2006 (13:32:35)

Seděla na opuštěné, zaprášené kolejnici, jednou rukou si objímala kolena a snažila si vybavit tón staré písničky, kterou jí kdysi zpívala maminka.
Jsem věčně smutná dívka,
plna věčně smutných slov…

Zpod zavřených očí vytékaly slzy a ryly si její bledou tváří své lesklé cestičky.
Všude byla tma a ta ji děsila, ale nemohla – nechtěla – otevřít oči. Padala do té nekonečné temnoty, kde bude bloudit tisíce a tisíce let, než ji najde nějaká příšera, která v té tmě žije.
Její tělo teď leželo na trávou zarostlé kolejnici, obličejem se dotýkaly prachu na zemi a prsty na rukou se začaly zbarvovat do běla….její ztracená duše však dál putovala tmou.
Já nepadám, letím…pomyslela si roztržitě.
Cítila silný vítr, který neexistoval. Kaštanové vlasy ji vlály kolem hlavy a modré oči toužily objevit v té tmě světlo, ale pořád je nemohla otevřít!
Kousla se do rtu, z malé rány začal hned vytékat pramínek krev. Nevšímala si toho.
Najednou prudce otevřela oči, náhlý nával světla ji oslepil. Z ničeho nic dostala strach, bála se toho světa, kde světlo ze vzdálených hvězd ukazovalo cestu. Chtěla zpátky do tmy.
Vykřikla. Zmateně a zranitelně.
Slzy, které se stačily osušit, vytryskly znovu a dopadaly na prachem zanesenou kolejnici, kde se roztříštily na tisíce malých kapek.
A potom si uvědomila něco tolik bolestného, něco, co jí uvnitř spalovalo a zničilo poslední kousky naděje, kterou si uchovávala stovky
( let? )
dnů…ta temnota, prázdno, vycházelo z ní...nebylo to peklo...byla to ONA…ona byla anděl, kterému zničili křídla a zabránili mu vzlétnout…zničili její sny…ona byla ta špatná, ona za všechno mohla, ona vždycky byla druhá, skrytá ve stínu někoho jiného, dokonalejšího.
Stala se z ní zrůda, podobná těm, kterou jsou skryté v temných stínech.
Věděla, že je černá ovce, že vybočuje z řady..ale byl to důvod proto, aby ji mezi sebou všichni odmítali? Byl to důvod, aby trpěla?
Natáhla ruce, jakoby čekala, že někdo přijde a pomůže jí, že na ni ještě všichni nezapomněli! Ale bylo to marné, rozpálila tím jen vyhaslou naději. Už nikdy nikdo nepřijde.
Roztřeseně vydechla. Stáhla ruce dolů.
Vzpomněla si, jak se jí tehdy na základní škole všichni smáli. Jak si na ni ukazovali prstem a srovnávali ji s někým lepším..a ona na ně křičela, že jí mají srovnávat s někým, kdo je jako ona. Všichni se dál hloupě smáli, podkopávali ji nohy, házely po ní kameny. A ona se pokaždé rozbrečela, a prosila, ať toho nechají, ať odejdou… a tím to jen zhoršila.
Stáhla se do sebe, nechala si všechno líbit. Občas vybuchla. Rodiče ji vzali k psychologovi a ona je za to začala nenávidět. Možná bylo správné tam jít, ale ona nechtěla. A říkala jím to pořád dokola, ale oni ji neposlouchali. A tak se začala i doma cítit ohroženě…nikde už nebyla v bezpečí.
Zatřásla hlavou, aby tu vzpomínku zahnala.
Opatrně se zvedla ze země .. na tváři a na černých šatech spočíval prach. Šla jistým krokem, i když vlastně nevěděla kam míří.
K onomu místu, opuštěné loděnici, putovola možná celá tisíciletí...nebo taky jen pár minut..čas ztratil v tomhle světě pojem.
Sedla si na malý, dřevěný můstek, na okamžik stiskla kříž, který měla pověšený na stříbrném řetízku.
Další záblesk vzpomínek jí projel hlavou. Viděla maminku, dávala ji křížek a říkala, že ho nikdy nesmí ztratit. Objala tu malou holčičku, která se fascinovaně dívala na malý, studený křížek...bylo to poprvé, co jí někdo dokázal, že ji má rád...
Potom se ta vzpomínka rozplynula.
Škubla pěstí, kterou svírala kříž. Řetízek se roztrhl..chvíli ho ještě držela, jakoby přesně nevěděla, co chce udělat.
Později mávla rukou a vhodila křížek do vody. Kolem místa kde dopadl se vytvořily pravidelné kruhy.
„Promiň, mami, že jsem neuměla být lepší,“ zašeptala.
Zavřela oči, nechala své bezvládné tělo padnout na dřevěná prkna mostu.
Slyšela, jak vítr ve větvích stromů vydechl své poslední slovo.
To temné jméno Černého anděla.
Adrienne.
Už žádné hvězdy svítící na cestu. Jen temnota. Navždy.

 

undefined



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 20.7.2006 > ... se mi zdá, že tohle léto bude sezóna "černých andělů"...
... ten podklad působí sice dobře, ale špatně se to na něm čte :(
Body: 2
<reagovat 
celej on (Občasný) - 20.7.2006 > Začínám být přesvědčený, že každý holka na začátku puberty něco podobného napíše (mé sestře je jedenáct a už se k tomu taky má)... zase kdybys to nenapsala tak nebudeš normální, jen to opravdu není tak velké úmění jak si (asi) myslíš...
<reagovat 
 Anit (Občasný) - 20.7.2006 > DondedoG> Můžeš si být jistý, že nemyslím.. :) tohle je starší dílko a já ho sem dala jen tak, abych věděla, jaký bude ohlas.. zítra plánuju hodit tu delší povídku, ale nevím :/
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 20.7.2006 > Anit> Neboj se a házej další:)
<reagovat 
 Anit (Občasný) - 20.7.2006 > DondedoG> Já se nebojím :)
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 21.7.2006 > Souhlas s předchozími, snad jen navíc mě zaujalo, že v obou textech, cos tu publikovala, vyrývají slzy lesklé cestičky tváří. Musíš probudit jazyk.
<reagovat 
back (Občasný) - 22.7.2006 >
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter