Tenkrát jsem dostával každé ráno chleba s uzeným mazlavým sýrem, který jsem nesnášel. Tak jsem se zbavoval okoralé svačiny každý večer, aby na to máma nebo babička nepřišly, až mi do školní brašny budou dávat další. Byl by to velký průšvih, kdyby našly v tašce starou svačinu. Někdy jsem si na to vzpomněl až ráno. Pak jsem se rychle proplížil kolem kuchyně do pokoje abych se včerejšího kedru rychle zbavil. Ve skrýši jich už byla celá hromada.
Ten průšvih, který nastal poté, co jsem byl prozrazen, byl přibližně stejně velký, jako součet všech malých průšvihů, které by se staly, kdybych tomu denně nepředcházel.
Pořád v tom stejném neuspořádaném tyglíku pomatené mysli, která selhává v naprosté každodennosti, protože jí to prostě nezajímá. Sváči nelibě bobtnají a páchnou. Čím déle se to odkládá, tím hůř se k tomu vrací.
Mám vyvrtaný zub. Dlouhé minuty jsem trpěl na zubařském křesle. Zachránit silně napadenou stoličku už nebylo možné, tak jí urychleně zkracovali život a mě natáčeli nervy jak cukrovou vatu na speciální špejli. Občas operaci dochutili smrdutou dezinfekcí, kterou mi podával zubař prostřednictvím zakřivené jehly.
Pak celý zub nafutrovali provizorní plombou. Ještě chvilku se bouřil, ale nakonec to definitivně vzdal a vypustil duši. Už mi nemohl ubližovat. Ještě jednou ta operace se špejlí a pak mi zbylé trosky velký restaurátor zalil betonem. Na sarkofág měla přijít korunka. Už to bude půlrok a já tam ještě nebyl. Co řeknu panu doktorovi? Jeho několikahodinové úsilí přišlo vniveč. Jak mu tu strašnou nedůslednost vysvětlím? Ale příští týden už tam nutně musím zavolat a domluvit si schůzku.
P je na tom podobně. Často chodil do knihovny, ale pak se jeho životní styl náhle změnil. Jaksi ze dne na den mu zůstaly ve skříni zapomenuté knížky, ve kterých se možná psalo o životě. V určitém životním období je lepší život žít než o něm číst. Ty knížky tam zůstaly opravdu velmi dlouho.
Jednou za čas vždy přišla upomínka a P si uvědomil, že ty knížky by měl opravdu vrátit. Jasně, hned zítra tam dojde, říkal si.
P často pronásledovaly výčitky v tu nejnepříhodnější chvíli. Na nevázaném večírku uprostřed noci si představoval ty zaprášené knihy a hlavně zoufalé čtenáře, kteří si již přes rok marně rezervují nějaký zajímavý titul. Dost ho to trápilo. Hned zítra tam určitě dojde, ujišťoval se.
Až upomínka od advokátní kanceláře ho ale přiměla k akci. Nečekali ho žádní vlkodlaci a tak jen zaplatil pokutu. Moc ho to nemrzelo. Když odcházel z knihovny, cítil, jak z něho spadlo obrovské břemeno. Když jsme chodili na základku, taky schovával svačiny pod peřiňák. Máme vůbec hodně společného.
Nedávno jsem ležel v posteli a dostal jsem strach, že moji rodiče zestárnou. Bál jsem se o ně. Sám uprostřed noci. Pak jsem si uvědomil, že P se určitě taky bojí o svoje rodiče podobným způsobem. |