|
|
|
Bluesové peklo v Šumperku Autor: Gentleman (Občasný) - publikováno 20.11.2001 (12:01:14), v časopise 22.11.2001
|
| |
|
Tato dívka měla zavřené oči snad po celý večer... |
Blues Alive - blues a život
Listopadový Totem jsem nestihl navštívit, prý se vydařil. Byl jsem
totiž o několik set kilometrů východně, v Šumperku na bluesovém festivalu
Blues Alive. Festival jsem navštívil poprvé, takže moje dojmy nejsou srovnávací,
ale přímé. Nemaje čas na předělávání reportáže pro Totem, převzal jsem
ji z GD, pouze s drobnými úpravami. Na GD je i s fotkama.
* * *
Šumperk jsem navštívil také poprvé... Je to město připomínající
Karvinou, ovšem záměr udělat z něj výkladní skříň socialismu se socialistickým
architektům podařil bezezbytku. Město je prakticky obklíčené panelákama,
které jsou nasázené s tak brutální rafinovaností, resp. s rafinovanou brutalitou,
až to bere dech. Prakticky nenajdete místo, ze kterého byste nějaký panelák
neviděli. Mezi nimi se krčí pár původních domečků, jejichž obyvatelé jsou
na tom snad ještě hůř - lidi z paneláků se můžou aspoň podívat na něco,
co není reklamou na euklidovskou geometrii. Pokus dostat se na okolní kopečky
či projít se v blízkém lese jsme vzdali po ostrém půlhodinovém pochodu
sídlištěm. Místní prominou, ale je to děs.
Podle velkého množství barů, heren a zastaváren
soudím na značnou nezaměstnanost. Mohutný kulturní dům s kapacitou určitě
tisíc lidí našel smysluplné využití právě ve festivalu Blues Alive, a je
to dobře.
* * *
Hudební reje začaly už ve čtvrtek tancovačkou, ale my
jsme dorazili v pátek. Organizace fungovala perfektně, akreditace i ubytování
bylo zajištěné. Prvním příjemným zjištěním byla informace u šatny: končíme
ve 4! Není nic otravnějšího, než když po koncertě musíte vzít kabáty z
šatny, a pak je tahat s sebou zbytek večera. Druhým bylo uspořádání: velký
sál, před ním foyer, z něj se dalo jít do dvou barů, diskotéky a restaurace,
v patře balkon nad velkým sálem, bar a restaurace. Celkem šest možností
jak se napít, z toho dvě s jídlem, a hlavně s tak dimenzovanou obsluhou,
že ani po skončení koncertu jste nečekali déle než pět minut. Poctivé sklo,
žádné kelímky, dobré ceny. Přitom nikdo neječel "nenoste nám ty sklenice
do sálu" ani nevybíral lichvářskou zálohu na sklo - vše zvládala obsluha
s úsměvem.
Tak si představuju zábavní podnik, jakým festival
je. V hlavním sále kotel pod jevištěm i stoly i řady sedadel, v některých
barech byly televizory přenášející dění v hlavním sále. Člověk si mohl
jednoduše vybrat, jestli chce tancovat, sedět u stolu, poslouchat a popíjet,
jen tak si sednout, když ho bolí nohy, nebo posedět ve foyer a poslouchat
hudbu jako kulisu, nebo jenom popíjet - nádhera. Pořadatelé si zaslouží
ocenění, i když s malým škraloupkem, ale to později.
Páteční program začal už dopoledne, ale my stihli
podvečerní koncert ASPM Jana Spáleného, tedy jeho konec - byl to druhý
koncert, půlhodinový skluz se do půlnoci ještě zvětšil, ale nikomu to nevadilo,
protože to nebylo kvůli nekonečným přestavbám, ale protože se hrálo. Pak
nastoupili brněnští Hoochie Coochie
Band, s "chicagským" projevem. Klasické blues, dlouhá kytarová sóla,
převzaté věci. Hodnocení 6 (z 10). Walkin'
Blues Band hrající ve foyer mě příliš nezaujali, za to jsem upadal
do vytržení, když nastoupili slovenští Boboš a Frozen Dozen - famózně šlapající
rytmika přitáhla i ty zatím nerozhodné na parket. Zvuku dominovala foukací
harmonika, dojem excelentní. Hodnocení 10. A po pauze přišli hosté z USA,
trio Holmes Brothers, označovaní
za první ligu světového blues. Někde jsem četl, že byli trochu odměření,
což je asi věcí názoru. Já jsem odměřenost nepozoroval - trio je prostě
trio a jejich blues s gospelovým nádechem bylo kultivované a decentnější
než Boboš, aniž by bylo míň jiskřivé a strhující. Hodnocení 10. Popůlnoční
jam session ve foyer třímali v rukou hráči z Hoochoe Coochie Bandu, ke
kterým se bohužel jen váhavě přidávali další, kromě pianisty a houslisty
zejména kytaristé.
Pianista zaslouží speciální zmínku. Dlouhovlasý
blonďák hrál po celou dobu jamování, až do tří ráno, s neuvěřitelným
nadšením a drajvem. Osvěžil přece jen po delší době nudící konzervativní
bluesový pocit z dvanáctkové figury břinkavým boogie-woogie pianem. Seděl
zády k ostatním a když hráli něco, co neznal, otáčel se, vstával, koukal
hráčům na prsty, uhadoval, v jakém "duchu" se bude hrát, pak se spokojeně
zašklebil a spustil vodopád tónů. Jen sporadicky se otočil, aby zachytil
eventuální spády ostatních. Ke konci už si chladil rozpálené ruce máváním.
Hodnocení pianisty 10! Jamování se zúčastnil i zpívající
bubeník Willie Dyxon z Holmes Brothers. Práve hrající bubeník byl bohužel
ten nejslabší - "um ta, um ta" byl jeho maximální výkon. Willie nejprve
dělal, že nic, pak se bubeníka pokoušel dirigovat, posléze mu sebral paličky
a hrál sám, zatímco bubeník nadšeně šlapal. Ne dlouho, Dyxon speciální
figurou ho vystrčil ze sedačky a hrál sám. Bubeník chvíli stál vedle, šklebil
se na lidi a vypadalo to, že věří tomu, že ovace patří jemu.
* * *
Sobotní hraní začalo hned po poledni přehlídkou severočeských
bluesových kapel, ale s vidinou dalšího ponocování jsme dorazili na XXL
ve foyer. O nich napsal před několika měsíci iDnes: První emoce vzbudili
pražští XXL. Těsně vyhráli v diváckém hlasování, zamlouvali se také některým
porotcům. "Je to trochu kutálka. Mohli by mít problém utáhnout koncert
ve foyer, kde bývá při Blues Alive přece jen trochu ryčno," glosovala výkon
XXL oponentní strana poroty. Hlasy diváků ovšem rozhodly. No, nevím,
jaká byla kritéria pro výběr, zda názor, zda někdo "utáhne" koncert ve
foyer, ostatně jeden z účinkujících, Jiří Míža, získal blok ve velkém sále
před závěrečným vystoupením, tedy v "prime time", protože se líbil porotě,
a tak mu udělila "zvláštní cenu". Porota by se měla rozhodnout, podle čeho
sama hraje... Kutálka XXL "utáhla" foyer svým svébytným pojetím blues a
hlavně jako jedna z mála původní tvorbou hned dvakrát, bez jakéhokoli náznaku
slabosti. Bez potíží dirigovala i větší část jam session. Hodnocení 10.
Pak už začal hlavní program přerovskou kapelou Mothers'
Follow Chairs, hraje bluesové standardy jako většina. Jinak sympaticky
uvádějící Michal Prokop nevím proč ke zpěvačce poznamenal, že vystoupila
přesto, že má rizikové těhotenství, což je irelevantní a nevím, proč by
to mělo publikum vědět. Hodnocení 7. Pak přišel veterán Peter
Lipa, s úplně jiným pojetím, střídající převzatý i vlastní repertoár.
I když jeho zpěv mi někdy moc nesedí, jeho kapela hraje kultivovaně a dynamicky,
takže hodnocení 8 je na místě. Australský kytarista Hugo Race mě neoslovil,
nebyla top moje krevní skupina, moc jsem neposlouchal, takže není ani fér
hodnotit. Ovšem bombou byl David Murphy Band, skutečný band, navíc s trojčlennou
dechovou sekcí, což dává zvuku kapely tu správné grády. Kromě blues hraje
i funk a soul, dynamická a strhující hudba, vynikající. Hodnocení 10. Další
sólový kytarista Jiří Míža šel mimo mně, stejně jako jeho sólový předchůdce.
Sólisté mají těžší pozici, větší problém zaujmout. Možná v menším klubu...
Spravedlivě nehodnotím.
Zbývala poslední kapela, Jan
Kořínek & Groove s hostujícím bluesovým zpěvákem Lorenzo
Thompsonem z Chicaga. Na jeviště přišel s plyšovým medvídkem, kterého
něžně odložil, a na poněkud nejistých nohou začal zpívat. Gospelová minulost
byla v jeho pojetí cítit, vratkost se ukázala být podle všeho jeho běžným
pohybem, neboť zaujímal až neuvěřitelné úhly vůči podlaze, aniž by upadl
či spadl z pódia, což podle fyzikálních zákonů občas hrozilo. Předvedl
i svůj oblíbený kousek, jakým je se skočení mezi lidi a zpívání za pochodu
sálem - na rozdíl od jiných to nepůsobilo hraně. Podle Honzy Kořínka takhle
blbne i při zkouškách či natáčení, protože ho zpívat "jen tak" nebaví.
Výborný koncert. Hodnocení 10.
A byla jedna v noci, část lidí už byla znavená.
Přišel čas na jamování, které zahájila sestava XXL s postupně se přidávajícími
dalšími hráči a zpěváky včetně Thompsona,
Boboše a zpěvačky Kateřiny z Murphy
Bandu. Byl to ten pravý jam, kdy se střídali hráči, přibývaly nástroje
(pianista z páteční noci bohužel zmizel a nový naštěstí záhy přestal brnkat).
Snoubily se různé styly a pojetí blues a to bylo ono. Fascinující byly
duely saxofonistů Alexeje z XXL a Kuby z z Groove (pak mi řekl, že moje
Deníčky od 12 let - vidíte, kam to dotáhl!). Pak XXL pomalu opouštěla pozice,
neboť někteří hráli den předtím do rána. Když bubeník balil nástroje, zbývalo
novému z Groove čím dál míň k hraní a v závěru hrál jen na bubínek způsobem
naprosto neuvěřitelným - až měl člověk dojem, že má plnou výbavu.
Malou flexibilitu prokázal pořadatel v uspokojení
několika desítek zájemců o lístky. Mých deset známých dorazilo z Prahy,
pravda poněkud s naivní představou, že lístky budou. Ani nejvyšší místa
nebyla s to pochopit, že do sálu se deset lidí bez problému vejde, o penězích
za vstupné nemluvě. Ne a ne, trval na svém. Řešení, které bych nazval aplikací
matematické rekurze v praxi, se našlo a kamarádi nepřijeli zbytečně. To
byla jediná vada na kráse.
Fascinující byl "jeřábník",
člověk ovládající dlouhé rameno s kamerou, kterou pomocí joysticku řídil
kamaraman. Jeřábník hladce vedl asi desetimetrové rameno, dělal nájezdy
a oblouky, což nebylo snadné, protože dole byli lidi, nahoře lustry, na
pódiu hráči a světla... Ten člověk neustále stepoval a tančil a spokojeně
se šklebil. Tady je kamaraman
lovící neotřelé záběry - povedlo
se. Michal Prokop byl až na úlet s rizikovým těhotenstvím výborný,
jeho muzikálnost mu nedovolila vést zbytečné pindy, občas si zpěvem pomohl
při uklidňování publika vyžadující další přídavek, koncerty sledoval a
nebral moderování jako kšeft.
* * *
A bylo zase po třetí ráno, festival končil. Druhý den
jsme poněkud mátožní odjížděli do Prahy, v hlavě ještě doznívala hudba.
Jedni moji známí usnuli po dosednutí, s dalšími jsme se odebrali do jídelního
vozu a vyzkoušeli tento poměrně zvláštní, leč příjemný způsob cestování.
Ceny vyšší, ale snesitelné, ovšem žádné chlazené nápoje - vlažné pivo za
30 či víno za 35 je přece jen chabá služba. Nicméně jsme se vpili a záhy
zjistili (v Kolíně), že víno došlo. Brali jsme to jako úspěch víkendové
akce.
Gentleman
|
|
|