Park byl zakotvený na průsečíku pečlivě vypočtených souřadnic. A já tam chodívala pro zeleň v očích a pro setřené obrysy za soumraku. Parkové šeření vonělo a hladilo. Houpalo. Omývalo. V onom dalekém městě neohebných souřadnic. S houstnoucí tmou se od semknutých dvojic a z lidských hloučků ozývalo: "počkej, Karle" nebo "tak zítra" - jak tesklivé chtění vkládalo do cizích úst slova milovaného jazyka v intonaci přátel a blízkých. A pak se z ohybů parkových pěšinek začali vynořovat – M. (workoholický krok chronického opozdilce) a L. (s netrpělivým úsměvem - nechce poslouchat, chce chrlit to svoje), a pak další a další.

A pak, bránu po bráně, se park otáčel zády. Nejdřív se na jižní straně rozvalila pivnice, tlustá a bachratá a kloktala lepkavost hluboko mezi stromy. Pak na severu otevřeli bordel. Na plakátu dokonalá šlapka, špínu světa koncentrovanou v přeštípnutém pase. Tráví pohledem zvířátko pod bránicí. A pak dvojice žebráků u západní brány. Nepřirozeně napjatá kůže na hlavě a divné díry místo uší, nosu i úst. Podíváš se a už nikdy se ti nepřestanou zjevovat ve snech. Projdeš příliš blízko, a budeš jako oni - natažené ruce s pahýly prstů.

To léto bylo úmorné. Město, nově zasklené, zrcadlilo vedro a dýchalo se těžko. Vzduch jako v prádelně, jen vůně škrobenky chyběla. Voněly cedry. Obešla jsem park ze tří stran a bála jsem se té čtvrté. Nahlédla jsem opatrně.

Na stromech před východní bránou visely tomely. Zatím ještě zelené, ale nebude trvat dlouho a vybarví se do své příznačné oranžové – v nejhřejivějším odstínu, jaký znám. Vypadají jako dvě koblihy přimáčknuté na sebe. Dozrávají koncem září. Po sklizení jsou sice sladké, ale v zadní chuti sedí tříslovina. Teprve když přemrznou, trpkost zmizí a sladkost se začne rozplývat na jazyku, až by se chtělo zavřít oči.

V jiném, ještě vzdálenějším městě, než bylo tohle, se tomely prodávaly v lednu – na každém rohu stál prodavač zamotaný ve vojenském vaťákovém kabátě, před sebou dřevěnou káru a na ní vyrovnané tomely zmrzlé na kámen. V tom jiném městě jako by nežili lidé, ale vaťákové kabáty. Nahlédla jsem jedním rukávem. Byla v něm štíhlá snědá ruka. Úplně hladká jako dětská. Otiskla se mi hluboko do paměti. A s ní olejové skvrny na uhelném prachu a vůně chladu, když horko jde vždycky jenom z jedné strany.

Někdy je třeba vypravit se hodně daleko.

Čínské mapy jsou orientované jihem nahoru. Prý že se otevírají k úrodné krajině plné příslibů, zatímco dole, na severu jim kryje záda Dlouhá zeď. Hradba proti barbarům. Nejsme Číňani toužící po kusu půdy na úrodném jihu. Aby druhá generace postavila dům a třetí pověsila obrazy. A nejsme ani barbaři, co v periodických intervalech prolomí zeď, vyplení pár vesnic, své padlé nechají ptákům a jedou zas dál. Nestálost v sedlech krátkonohých koní. Klepeme na brány, dokud se některá neotevře k domovu.

Zelené tomely u východní brány mi připomněly, že se léto překulilo do své druhé poloviny, že konečně opadnou úmorná vlhká vedra a na pár týdnů se udělá svěží jasno. 

Pomyslela jsem si: Jestli ještě někdy vstoupím dovnitř parku, obětuji na páté straně světa – na straně Středu, v chrámu předků. Obětuji tesklivost Li Pajových básní v Mathesiově překladu. Stesk se vznese jako dým. Rozechvěje listí jinanů a rozptýlí se v prostoru.

Chladivá byla už ta samotná představa. 

.

Poznámky k tomuto příspěvku

damika (Občasný) - 22.10.2007 > První pocit  - velmi příjemné. Vrátím se k tomu ještě doma. :)  Doporučil  <reagovat

damika (Občasný) - 22.10.2007 > Dobře se mi to čte, teď večer ještě lépe...snad pro ten klid. <reagovat

celulosa (Občasný) - 23.10.2007 > Body: 5 <reagovat

ztratila (Občasný) - 25.10.2007 > Tohle budu muset promyslet. <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + devět ?