Mizerný režisér

„Stop! Špatně! Jedeme znova!“ Nic. Ticho. Proč režisér naší nové telenovely mlčí? Bohužel, režisér nebyl. Byli jsme tam jen my dva. Nikde nikdo. Žádný štáb. Jen dvě hlavní postavy. Bylo to zvláštní. To, co říkal, musel mít z nějakého hodně špatného scénáře. Ale kde, kruci, všichni jsou?!? Proč ho někdo nezarazí? Mluví z cesty. Jeho postava má docela určitě dané jiné repliky. Proč improvizuje? Už by mohl vědět, že já radši jedu přesně podle daného textu a držím se své role. Nerada měním směr nečekaně. Rozhodil mě. Jak mám reagovat? A jak budou reagovat televizní diváci? Spíš divačky. Jestlipak budou psát do televize, že je to bídák a ať pan ředitel zařídí, aby se už nikdy nechoval tak, jak se zachoval? Jenže co by to bylo platné? Ani tisíce naléhavých dopisů od plačících divaček by mi nepomohly. Řekl to. Nejde to vzít zpět. Zahráno, natočeno. A konec. Ne, tomu nevěřím. Musím nějak reagovat. Ale jak? Svět je nespravedlivý. Proč mi ho bere, když ho ještě ani nemám? Kde je ten režisér? A kde scénárista? Nejsem si vědoma, že by toto bylo někde psáno, když jsem svou roli nadšeně přijímala. Takže ho buď hlídejte, ať se drží textu nebo si najděte jinou představitelku mé postavy. Já už na to nemám sílu. Měla to být charakterní role v inscenaci, která podle mě mohla být divácky velmi úspěšná. I odborníkům a kritikům bychom se bývali zavděčili. Dost pravděpodobně. Ale teď? Končím s hraním. Jsou to stejně jen samé frašky. Ne. Jen jedna velká fraška. Ale jeho slova si budu pamatovat napořád. „Já nevím, co mám dělat. Když Tě tu tak vidím, mám pocit, že se zblázním. Mám tě rád. Ale pořád je tu ona. A já ji mám strašně rád a nechci jí ublížit. A slíbil jsem jí, že ji nikdy neopustím. Víš, já bych Tě vážně moc chtěl, ale nemůžu.“
Tak co, rejžo?!?
Je to podle tvých představ? Podle mých rozhodně ne!
Jen tedy doufám, že honorář bude pořádně tučný!