Půlnoci čas se blíží

mě u srdce cosi tíží

osamělá v převelikém pokoji

myšlenky děsu v hlavě se urojí

všechny ty stíny jsou jen v mé mysli

dlouho tam jsou, dlouho mě tísní

po dvanáctém to odbytí

srdce mé nic necítí

a spím klidně beze strachu

někde v zemi v hroudě prachu

bělavé vlasy, euforii děsu

do tváře vepsané na vždycky nesu