|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Když jsem byla dítě, často jsem si představovala, jaké je to „tam za tou duhou“. Jaký bude můj život. A najednou je to tady, teď bych ony představy měla žít. Ale namísto toho pořád jen čekám a pořád si představuji... A stejně jako tenkrát, pozoruji duhu, aniž bych dohlédla konce, v tajemném očekávání, že až se jednoho dne na její konec dostanu, najdu NĚCO. To NĚCO, které mě zavalí pocitem štěstí a uspokojení. To NĚCO, které by mělo být cílem mojí vyčerpávající cesty...
Ale co když je všechno jinak?
Možná, že i samotná cesta může být mnohem významnější, než její cíl. Vlastně ani cíl mít nemusí. Nebo dokonce - i cesta může být cílem? Stejně jako duha nemusí mít konec! Jaké by bylo mé zklamání, kdybych došla na konec duhy a zjistila, že tam není NĚCO. Že je tam nic…
Jak a proč bych potom ve své cestě mohla pokračovat? A tak si myslím, že oblouk duhy je duha celá. Žádné konce nejsou. Neměly by smysl.
|
|
|
