|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Jak žiješ?
To ráno jsem se vzbudila poměrně brzo, zbývalo ještě půl hodiny do zazvonění budíku, takže jsem se ještě povalovala v posteli a přemýšlela jsem, co budu dnes dělat. Mohla bych udělat něco úžasného, říkala jsem si, aby si mě všichni pamatovali. Třeba zachránit svět.. Ale k tomu se asi nenaskytne příležitost, snad jindy. Nebo vynalézt něco, co změní životy všech lidí na týhle planetě? Nic mě nenapadá, z toho asi taky nic nebude. A co takhle nějakej obyčejnej pokus? Co takhle po celý den zaznamenávat reakce lidí na nějakou obyčejnou otázku? Jak žiješ? Jo, to je ono, to by mohlo být zajímavý, uvidíme, co se z toho vyvrbí.
Začala jsem hned ráno, když moje sestra přišla do kuchyně, aby se nasnídala. Na mojí otázku odpověděla jednoduše: Dej mi pokoj! Tak to bychom měli první záznam v mém pomyslném vědeckém sešitě.
Další vzorek: moje nejlepší kamarádka. Položila jsem jí tu otázku, když jsme procházeli chodbou ve škole. Odpověděla: „Hrozně!“ a dodala, tenhle školní rok už asi po dvaašedesáté, jak moc jí štve (řekla to trošku jinak), že nemáme tyhle skříňky, ale až tamty za rohem. Podotýkám, že je konec září a ty skříňky jsou jen asi dvacet metrů od sebe.
Ve škole jsem už nějak na můj výzkum zapomněla, takže jsem pokračovala až ve městě, kde jsem potkala svou babičku. Zeptala jsem se jí, jak žije. „Ále, dobře.. až na to, že mě bolí záda, nemůžu našlápnout na levou nohu, nestihla jsem si nakoupit a štve mě to hrozný počasí.“ Asi by pokračovala dál, co všechno jí brání v tom, aby byla dokonale šťastná, kdyby mi nepřijel autobus.
Byla jsem už doma, když se vrátila máma s nákupem. „Ahojky, jak žiješ?“ Máma mě zpražila pohledem a jedovatým hlasem odpověděla: „Chceš provokovat?“ a odešla si vzít nějaký prášky a lehnout si. Ještě mi ale samozřejmě stačila říct, než upadla do stavu podobném kómatu, ať umyju nádobí.
Korunu celému výzkumu nasadil kamarád z tréninku. (Ano, nádobí už jsem umyla.) Na mojí otázku na mě vyštěkl „Jak žiju?! Mladá se na mě vykašlala, od rána mě bolí hlava, propadám z matiky a náš pes mě nenávidí. Ale jinak se mám fajn!“ a odešel. Mimochodem, postřehla jsem, že největší důraz dal na tu část věty, kde ho nesnáší jeho domácí miláček.
Večer v posteli jsem o celém výzkumu přemýšlela. Došla jsem k závěru, že když si člověk nechce zkazit náladu, nesmí se zajímat o to, jak žijou druzí, protože ti tuto otázku berou jako signál, aby začli jmenovat to, co je štve. Jenže to jsou poněkud pesimistické závěry, tak jsem uzavřela celý výzkum s tím, že jsem si vybrala nevhodný den, že je něco v ovzduší či co. Pak jsem si vzpomněla na odpověď toho kamaráda z tréninku a najednou jsem byla strašně šťastná. Uvědomila jsem si totiž, že nejdůležitější na jeho odpovědi je ten konec: „Ale jinak se mám fajn“, protože je mnohem víc věcí, které jsou nám fuk, než těch, které nám vadí. . A navíc, my doma žádného psa nemáme, jedině činčily, které ani nevědí, že existuju, natož aby mě nenáviděly. A to mě zahřálo u srdce. A vy? Vy žijte fajn a netrapte chudáky, co na vás dělaj výzkumy.
|
|
|