Procházel se už dobré tři hodiny po Shinjuku a stále nemohl najít, co hledal. Žádné místo, kde by se mohl aspoň na chvíli skrýt před zraky dotíravých pohledů a drásavým chichotáním puberťaček v minisukních, snažících se všemožně na sebe přitáhnout pozornost. Věděl, že tu není doma, nebylo to místo, kam by patřil, ale během posledních tří dnů se jeho pocit nepříslušnosti vystupňoval až k nesnesení. Cítil, jak na něm neustále visejí zraky lidí, a protože to věděl, přestal se rozhlížet. Kamkoliv vešel, pocítil fakt, že existuje, jen díky okamžité reakci ostatních, když si myslel, že se z jeho tváře snaží něco vyčíst a něco mu sdělují svým pohledem. Namísto člověka pobývajícího v prostoru, působil spíš jako část neproniknutelného prostoru v podobě člověka. Uzavřen sám v sobě, sám před sebou, pozbyl veškeré naděje navázat kontakt s okolním světem. Ale okolní svět ho přesto včleňoval do sebe. Stal se pomalu jistou součástí všech neprohlédnutelných fasád, skrytých dvorků a chodeb, které čekají na své odhalení…
Jak procházel mezi propletencem nejrůznějších individuí, uvědomil si, že se ještě ani jednou nepodíval na oblohu. Jako by neustále něco hledal v těch nejzapomenutelnějších černočerných koutech na zemi. Při pohledu nahoru, jako by se ocitl v jiném světě. Náhlý jas oblohy ho udeřil do tváře. Prudký vítr vál do černých vlasů a dával tušit přicházející změnu. Pocítil ve vzduchu téměř neznatelný nádech ozónu a mořské soli…
V tu chvíli si všiml velké fotografie rozbouřeného moře ve výloze, kterou právě pomalu míjel. Zastavil se a se zvláštním zaujetím si ji prohlížel. Po chvíli se rozhodl vejít do knihkupectví, fotka moře byla totiž jen zvětšenina titulní strany nějaké knihy. Instinktivně přišel rovnou k místu, kde byly knihy s fotkou moře sestaveny do obrovského sloupce. Mozaika složená z moře ho fascinovala. Sebral jednu knihu ležící vedle na stolku a aniž by věnoval nejmenší pozornost svému okolí, ji otevřel. Obrátil prvních pár listů až se dostal na začátek textu, začetl se…..
Náhle se mu zatočila hlava. Neměl kam si sednout, a tak se prudce rukou zachytil aspoň o hranu stolu. Sklopil knihu, kterou stále držel v ruce a na chvíli zavřel oči. Opřel se o stůl a dlaní jedné ruky si chytil čelo. Pomalu se snažil to rozdýchávat. Vzápětí ale opět knihu otevřel s téměř agresivní nutkavostí. Zabodl svůj pohled do prvních řádků s takovou intenzitou, jako by už už chtěly vystoupit z textu a on se je svým pohledem snažil zarazit, když četl…
„Procházel se už dobré tři hodiny po Shinjuku a stále nemohl najít, co hledal. Žádné místo, kde by se mohl aspoň na chvíli skrýt před zraky dotíravých pohledů a….“
|