Tudů, tudů, tudů. Jedu nočním vlakem z Moravskýho Berouna. Eště čtyry zastávky a sem doma. Za nádražím se stavím na jedno pivko. Paráda. Svoboda, kočky, chlast. Na tý vojně by nebylo špatně, kdyby vycházky byly furt. Nějak mě bolí břicho. Včerejší večeře podezřele smrděla, ale hlad je hlad a vojna není kojná. Ale to už to břicho bolí fest. Jdu na hajzlík. Kristovanoho, tady někoho rozpárali. Mísa pomazaná hovnama. Tak tady to nepude.
Eště dvě zastávky. Brantice a konečně Krnov. Vyběhnu z vlaku a letím rovnou do hospody. Sanitární den. Ježišimarijá . Vletím do parku, první temnej kout za lavičkou. Stáhnu zelený kaťata a už to ze mě jede. Někdo vchází do parku. Ani hnout, pomyslím si. Počkám, až milenci přejdou. Procházej kolem lavičky a co to? Sedaj si metr ode mě. Doprčic. Co dělat ? Chvíli počkám. Šeptaj si do ouška něžný slůvka. Osahávaj se. Proboha ! Voni budou šukat! Dřepím se staženýma khaki kaťatama nad tou hromadou a válím oči na péčko v přímým přenosu.
To je kanec! To není možný, ať už je hotovej! Mravenci se vod kolen rozlejzaj po obou nohách. Začínám se kymácet dopředu a dozadu, skoro v rytmu toho představení. Už to snad musí bejt.
Von se udělá a já padám holou prdelí do tý hromady. Chci se zvednout, ale nohy neposlouchaj. Leknou se a vyděšenýma očima zaostřujou do tý tmy za lávkou. „ Promiňte, ale já sem si tady, ehm, chtěl jen odlehčit,“ pronesu do ticha. Těm dvou to dochází a začínaj se řehtat neskutečným způsobem. Konečně se postavím na nemotorný nohy. Natáhnu kaťata do půl stehen a běžím do tmy. Doběhnu k potoku a umívám si podělanou prdel. Říkám si, situace eklhaft pro vojáka československý lidový armády. Do nejdelší smrti se vo tom nesmí nikdo dozvědět ! Omeju se jdu rovnou domů. Dneska už radši nic podnikat nebudu.
|