Vprostřed okruží polouzavřené krajiny
Široké oprýskané a nedovírající okno bez rámu,
za ním pyly napučená a zhulená krajina
ospalá a tetelivě vypuštěná do dáli
a až k ránu
z ní vyrůstá jeden orosený rám za druhým,
pokřivené průduchy do minula
milosrdně přehozené záclonou zapomnění,
nepravidelné tvary dnů
a staveb rozpuštěných pozvolna
a pak až zcela do únavy,
Ikarem pronajatá zakálená odpočívadla ptáků,
co už ani chodit neumějí
a po cestách,
které kdysi někam zpěvně vedly
sedí jak v odpoledních snách,
tiše a pod poslední nepolíbenou třešní,
zahalen závojem květů,
u bývalé vesnické hospody,
jarem zpitý
předposlední zamilovaný
snílek, létavec
a básník.
Prý za prvým obrazem však bývá
ukrytý ještě jeden obraz,
jiný, než ten, co je k vidění,
za ním někdy nečekaná proluka
a pod ní trocha krve, mráz k usoužení
či náhlá a nevypočitatelně láska
nebo…
právě jen ten jeden obraz,
co je vystaven
a za ním už vůbec nic…
jen prázdné rámy,
tetelivá torza k nevidění…,
mihotavé tušení stínů v podmračnu,
nedopitá hospoda
a v hlavách to jen duní,
kruhy se zužují do šikma
a my už je ani nevidíme.
Sedí za námi sbaleny, ne k nepoznání,
schouleny do elipsy,
a tiše rozkročeny do rozkoše,
mlčí a s určitou dávkou pohrdání
pozorují naše nadějné pohledy do dáli.
Někdy je mi divně, když se vkrádám
do druhého rozměru,
někdy jsem podivná podobenka sebe
a taky pod obraz…,
do prázdna údivu.
|