Lepší úchyl za stromem než samota v klíně.
Napsala ta, která nejspíš nepoznala ani jedno z toho…
Já jsem Barborka.
A ty se jmenuješ Anička, že jo?
Řeklo to sotva třináctileté děvčátko místo pozdravu.
Pokusila se pohnout.
Tisíce mravenců se jí okamžitě rozeběhlo pod ňadry. Ležela snad v mraveništi? Všude po těle měla zapíchané drobné jehličky. Něco jí za skřípotu přišláplo zpátky do bláta plného ostrých střepů.
Kdyby neměla přeraženou stydkou kost, pochcala by se bolestí.
V hlavě jí vysokým tónem bzučelo. Jakoby jí neviditelný avšak všudypřítomný bodavý hmyz vysával svými sosáky mozek z hlavy.
Chceš ukázat moje hračky? Pokračovalo to děvčátko v hovoru. Mám jich teď spoustu. Je ti chladno, viď? To přejde.
Taky jsem ležela tady v tom potoce.
Mechanicky a naučeně se podvolila blížícímu se slintajícímu kladélku, jak to měla naučené ze školních mejdanů.
Pomohla mu dovnitř. Ani nevěděla vlastně proč.
Přirážel do rytmu bušení jejího srdce. Ta pravidelnost a souznění tepotu života jí deptala.
Podbřiškem stahujícím se rytmicky v milostné křeči polykala tu důvěrně známou hořkou sladkost éterického spermatu, co pršela vůkol ní.
A do ní.
Hlouběji, než bývá obvyklé.
Přímo do nitra duše.
Chtěla to vyplivnout, ale nedoplivla dál, než na svou tvář,
napuchající po čerstvé facce od života.
Neměla přidrzle provokovat.
Rouhala se.
Ve verších.
Proč jen je orgasmus zcela nezávislý na lásce a citech?
Poslední, na co si vzpomíná, je to opuštěné nádraží v zatáčce, asfaltka a staré hrušně podél cesty.
Jsme teď nejspíš manželé. Ale já nechci, s ním ne… nikdy! Povídala si jakoby pro sebe dál ta holčička.
Přece, když se kluk s holkou vyspí, jsou pak manželé, ne?
Ta prostá dětská otázka jí naprosto vyvedla z míry. Kdyby to bylo jinde, smála by se na celé kolo pro tu její upřímnou naivnost. A holčička pokračovala:
Ale on tu není. Ještě ne.
Čekám ho.
Co to ta holka furt plácá?
Proč píšeš Aničko, že jsi sama, když každou ze svých básní věnuješ nějakému klukovi?
Já měla jen jeho. Bolelo to. Pak už ne.
Běž pryč!
Ty přece nechceš být sama?
Začínala mít pocit, že zešílela, a ta holka je plod jejího vlastního Já.
Barborčin hlas se nepatrně změnil.
Já bych tak chtěla umět psát básničky. Jako ty Aničko. A taky chodit do tanečních. Povídala jsem si o tobě s jedním člověkem, který šel okolo, víš? Nesl si v ruce svazeček tvých básniček. To jsou ty papíry roztroušené teď okolo tvého těla.
A ona si myslela, že to je sníh.
Holčička se sebou trhla: Jdou sem nějací lidé…
Tak je přiveď huso! Na co čekáš? Až tady zhebnu?
Vybuchla v návalu nepříčeného a zoufalého vzteku.
Nevidíš, že jsem celá dolámaná?
Nemůžu. Jsou ještě živý. Řekla Barborka stále stejným, nevýslovně teskným tónem. Já jsem umřela, protože jsem prochladla a vykrvácela. Pobodal mě nožem do bříška, tady podívej. A pak si stáhl slipy a… byl mráz. Prvního ledna.
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Napadlo jí.
V tu chvíli si všimla dívčiných potrhaných šatiček. Tedy košilky a krajkovaných bílých kalhotek. Nic jiného na sobě totiž Barborka neměla. A její útlých nožek, bělejších než ty kalhotky.
Já jsem se nejspíš zcvokla…
Děvčátko mělo po celém tělíčku několik hlubokých řezných a bodných ran. Nekrvácely.
Co je to zcvokla? Zeptala se holčička.
Když se nedočkala odpovědi, pokračovala dál:
…Ale vy jste silná dospělá žena, vy to přežijete, já nechci aby jste přežila, já tu nechci být sama. Prosím, neodcházejte zpátky slečno. Já, já tu nikoho nemám, ani kámošku, ani maminku. Samota moc studí… tady uvnitř, víte slečno? A bolí.
Ta dívka mě snad prosí, abych umřela?!
Paměť se jí počala vracet. Snad to bylo tím pocitem v břiše. Jako by zhltla plný kelímek vzkvašeného rybího salátu. Nebo to tak páchnou ti raci, co se k ní pozvolna slézají?
Skočil na ní v té zatáčce. Zezadu a nečekaně. Lapala po dechu (avšak orgasmus to tentokrát nebyl). Něco v ní zachrupalo. Kosti. Její. Táhl jí za nohu jako jateční zvíře. Slyšela samu sebe, jak naříká bolestí. Pak jí pustil a nevýslovně pomalu obcházel kol dokola svou právě strženou kořist. Slyšela jeho kroky a cítila v každé buňce svého těla, jak si jí prohlíží.
Tohle nebyl (jen) chtíč.
Ty jsi viděla toho, kdo mi tohle udělal? Kdo mě takhle zřídil?
Viděla. Přikývla.
A proč jsi nekřičela? Proč jsi mi nepřivolala pomoc?
Nechtěla jsem být už sama. Samota bolí, tady, moc.
A taky studí, to už jsi říkala holčičko, problesklo jí hlavou.
Barborko.
Ta dotěrná holka snad čte myšlenky!
On ti neublížil. Přijdou si pro tebe, vytáhnou tě a vyléčí, a já tu zase zůstanu sama. Všichni mě litují, ale nikdo nemiluje. Maminka teď celé noci propláče. Nemá to konce. Pro ní, ani pro mě. I když pro mě to už skončilo. Slýchávám jí až sem, k Vraňanskému potoku, kde jsem ležela, když mě rodiče našli. Už nedostanu ve škole vysvědčení, a není to moje vina, a kamarádky tu žádné také nejsou. Ty bývalé, co jsem měla za života a které chodí tady pořád okolo na autobus do školy, mě nevidí.
Aničko, chtěla bych ti otřít slzy, ale nemůžu, protože jsi ještě živá, a já bych se o tvoje slzy ošklivě popálila.
Proč jsi mi rozkopala hračky?
Promiň, asi jak jsem padala z těch schodů. Nějak mi uklouzla ruka po zábradlí. Vybavovala si tu deštěm promáčenou a sluncem vyšisovanou plyšovou chobotnici, která, když šlápla na její slizovité studené tělo, jí ovinula nohu chapadly s přísavkami.
Máte pravdu slečno, já zažila oboje, ale samota je teď horší. Vždyť já vlastně nejsem sama – mám tu ptáčátko. Vypadlo z hnízda a umřelo. A tak si můžeme spolu hrát. Pojďte, když půjdete se mnou, ukážu vám ho. Postavila jsem mu hnízdečko, aby mělo domov. Víte, je moc důležité mít se kam každý večer vracet, a opravdu tam dojít.
Halekání hlasů.
On jí neublížil, on jí jen ukázal samotu. I toho úchyla, jak si ho přála skrze svou báseň, napadlo jí.
Teď už to znáš, dívko.
Hlasy se blížily.
Tak já už budu muset pryč, odhánějí mě…, tak pa.
Chtěla děvčátku ještě říct počkej, ale nejspíš omdlela vysílením.
Do sluncem prozářeného pokoje vstoupil lékař.
Jak se cítíte slečno?
Už líp, pípla do ticha.
(bylo jí příšerně)
To je dobře.
Jste totiž těhotná, slečno.
|