|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Lidi chtějí, abych psala o štěstí, o radosti.
Odmítají přijímat realitu mého pohledu, světa, kde všechno nedává smysl a rozhodně to není zrovna tak krásné.
Ať dělám, co nejlépe umím.
Opravdu jsem chtěla.
A vy, co to tak rádi říkáte, vzali jste mi možnost.
A co teď? Když všechno ostatní má už své vyvolené, kteří mají otevřít skrze to bránu jejich srdce?
Berete mi naděje.
Smějete se bolesti, protože ji necítíte.
A já, hloupá a malá, která vzhlíží k těm andělům, jenž tolik popíráte, myslím jen na to, aby moje duše byla klidná, že i na světě něco pro ní je.
Vždycky budu litovat, ale pořád Vás stejně budu milovat a proklínat svoji slabou vůli odmítnout Vaši pevnou ruku držící mé Já v okovech.
Chráníte mě před štěstím a radostí, kterou chcete abych násilně natlačovala do slov. Vět.
Trháte mě, když nevidíte, jak se snažím být upřímná.
Vidíte ve mně úsměv, který neexistuje.
Slyšíte mou upovídanost, jež zmizela, když naučila jsem se mlčet, abych chránila sebe. Slabou. A nechala na své tváři tu dívku s vášnivým žárem v očích a pekelným úsměvem.
Po ní toužíte, není, jsem tu já a mě nechcete.
Proč nenecháte lidi dělat věci, co milují? Omezují nás lidmi vymyšlené prostředky. Jak po nich prahnete. Já už chci jen klid.
Nesnáším život .
Nesnáším svět.
A nesnáším i slova.
A nemám ráda neupřímnost.
Taky kritiku.
A nejvíce všechno, kde se vyskytuje na začátku „ne“.
Já opravdu už toužím jenom po klidu, samotě. Poušti zvuků mně tak nelibných, místě, kde neupřímnost zaniká v dálce a pláče ztracený smutek.
Prosím o ticho vesmíru. |
|
|