|
|
|
Povrch Autor: tkadlec (Občasný) - publikováno 31.10.2001 (00:49:35), v časopise 13.11.2001
|
| |
Povrch
Na hladinu padaly slzy mraků a já seděl kryt větvemi mladých borovic.Seděl jsem na břehu tůně a po kapkách zbyly jen kruhy táhnoucí se do nekonečna.
Hluboká tůň , vůně deště a lesa a hvězdy , které cítíš za mraky , leč okem je nespatříš. Okamžik , jenž by rozezněl duši básníka na nejvyšší strunu ,kdy každý naslouchá přírodě nejen ušima , ale i očima , srdcem.
Moje srdce však ,lidské a tudíž hlubší než je černá tůň , tu krásu nevnímalo jsa pohrouženo v rozhovory ,k nimž nikdy nedojde.
Nedaleko se ozvala svým kuňkavým hlasem žába.Snad vábila milence , snad kořist svou,večeři, já ji neslyšel.
Nejkrásnější lidský cit .Pravý pán tvorstva.Povrchní hlubina či hloubka na povrchu.To nejhezčí , co může člověk poznat. Nejčistší Velikost sama.
Tak proč jen musí být láska tak komplikovaná? Zničila mě a pak vytáhla na povrch lepšího než kdy předtím.A v době , kdy jsem věřil, že už je pryč,že zmizela pomalu ,jak stíny brzkého rána , když jsem spal, vrátila se s pohledem toreadora a ten rudý šátek byl jediné , pro co jsem si přál žít.
Mezi mraky jsem zahlédl měsíc.Ten samý , s nímž jsem vedl dlouhé jednostranné rozhovory.Jemuž jsem zpíval , neb jsem myslel , že není jiného, kdo by mi naslouchal. A přece se teď choval jinak , odpjatě.Tichý kníže oblohy již nenaslouchal jako dřív,spíš jakoby mi chtěl sám tím chladným paprskem něco sdělit. A já neschopen ho pochopit, jen sledoval jsem, jak se láme o hladinu a ztrácí v rákosí. Snad to byl tentokrát on, kdo mi zpíval o naději spolu s malou žábou a větrem
Kruhy po kapkách neměly konce podobny prstenům.
Slyšel jsem, že láska je prsten a ten, že nemá konce.A věřil jsem tomu.Dlouho.Jenže čas stékal po kapkách na hladinu a já si uvědomil, že prsten se dá ztratit.A uvěřiv tomu snažil jsem se zapomenout , najít nový prsten. Věřil jsem , že i to je možné a neuvědomil si, že to, co mě tak tíží po kapsách srdce , není smutek ani svědomí.Celou dobu jsem nosil ten prsten u sebe, v srdci . A čas mi ho nedokázal vzít.Dokonce ani já jsem teď nebyl schopen ho vyhodit , utopit v té tmavé tůňce.
Má-li člověk opravdu rád ,prsten se neztratí .Zůstane třeba dlouhou dobu zapomenut v kapse , ale pořád je tu.Možná , že mezitím získáš nové prsteny , ale to bývají jen cetky , co se časem doopravdy vytratí .A nakonec , pokud máš štěstí (možná spíš smůlu ), vzpomeneš si, zašátráš v kapse a vylovíš ven , co jsi trochu tušil celou dobu.Asi mi nebylo dáno zapomenout, snad naštěstí , snad bohužel ,nevím.
Rozloučil jsem s měsícem , žábou i tůní , naděje mi však zůstala. Není to naděje jistoty , že kdy předám ten prsten tomu, komu doopravdy patří , je to však naděje na lásku v srdci až do konce života.
A to je největší dar, co mi mohl měsíc po svém paprsku dát.
|
|
|