Mlčení
           Ticho se brouzdá mezi námi, zalité vášní, touhou a bolestí. Nedovolí nám mluvit. Tiše se plíží v našich myšlenkách, tak jako had mezi kameny. Pohlédneš na mě a já chci něco říct. Však nemohu. Nevím, co mě nutí mlčet. Snad samotné ticho.

             Prázdno v očích máš, a přece jsou hluboké, jako vyschlá studánka. Rty suché, zvrásněné, míhají pocity, myšlenky a vzpomínky
Hledíš kamsi, kam já nedohlédnu. Nevím, nač myslíš. Ticho je zrádné a nevypočitatelné, častokrát bolí. Naruší ho jen poklidný výdech, který zčeří vzduch, jako loďka vodu. Mlčenlivost se táhne po obzoru a kalí již tak pochmurné nebe.

            Na řasách se leskne oblá slza. Duch onoho ticha, kvůli ní nechceš, ač nemůžeš... Promluvit. Záchvěvy mlčení se odráží v tvých očí, jež hledí do nitra mé duše. Hladím tě po vlasech a přemýšlím, co vidíš. Touhu po slovech, která otevírají naše srdce, či po melodii, jež rozjasňuje naši mysl? To věčné ticho, které se nás zmocňuje, vyprazdňuje planoucí srdce. Dotýkáš se mých rukou, po nichž stékají třpytivé slzy, které se tříští na konci své cesty. 

          Stejně tak, jako ticho, jenž námi oplývá a čeká, než promluví naše srdce.