|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vy sobci! Třesete se za každou bolístku svou i svých druhů.Lidský život je pro vás vším. Ale to, že se tady zimou třesu já, že tady během chvilky jednoduše pojdu, toho si nikdo z vás nevšimne. K čemu zde budou má krásná křídla, když se budou vznášet leda tak v poryvech studeného větru a skončí i s mým tělem bez života pod koly nákladního auta? Má křídla, jediná chlouba, vše, proč jsem tu byl. A vy se pořád snažíte, aby po vás něco zůstalo, abyste VY byli ti důležití. Podívejte, já byl taky důležitý:
Na louce plné květů, zalité bronzovým světlem klesajícího slunce, v chrámu se stromy místo stěn a střechou modrou s trochou smetany, jsem prožil já a ještě jeden z vás nejkrásnější chvíle svého života. Tomu jedinečnému člověku jsem ke štěstí chyběl jenom já. Když se položil do zelené, voňavé peřiny, bylo mi ihned jasné, že je vyjímečný. Pak přišly pokyny. "Leť za ním!"zašuměl Vítr do větví. "Ale nejdřív vyzkoušej!"dodal bublající Potůček. Když jsem mu poletoval u hlavy (a tím jsem ho zkoušel), reagoval jen blaženým úsměvem a lehce zdviženou paží. Pochopil jsem, že tento člověk se mě nebude snažit chytit do ruky. Přesto se mě pokoušel zmocnit, chtěl si mě prohlédnout, přivábit. Srdcem. Chvíli jsem váhal. Na něco takového jsem nebyl připravený. Když jsem se chystal podlehnout jeho oddané lásce, zasáhl osud, bůh, příroda, kdo ví. Něco se v něm zlomilo. Naštěstí. Pochopil, že snaha zmocnit se nemá smysl, protože už mě má. Pochopil sám sebe, celý svět a mě. Jediný člověk, kdo mě pochopil. Myslíte, že jsem mohl dále poletovat a nepřistát na ruce člověka, jež se dokázal Vymanit?
Je mi zima. Opravdu zima. Studený kámen, studený vzduch, člověk, sklo, bábovka,...
|
|
|
