Možná to taky znáte, když k vám přistoupí bezdomovec a škemrá „prosím, nemáte nějaké drobné….dejte mi na jídlo…“
Já vím, že za těch pár korun, si stejně koupí zase jenom čůčo. Tak jak tak, je mi těch lidí líto
a říkejte si cokoli. Ať si dneska člověk žije sebelépe, stejně se může s nimi ocitnout na stejné koleji.
I když se to zdá nemožné, opak je pravdou.
Znám veterinářku, která mi zachránila psa. Je to hodně dávno, asi v polovině devadesátých let, když si u nás v ulici otevřela ordinaci. Máme dva pejsky, tak jsme jí navštěvovali.
Byla příjemná, ochotná a taková, jak se říká „lidská“.
Jednou v sobotu se našemu pejskovi zapíchnula jehla do krku, ale docela nešťastně, směrem ven z mordy. Kdo máte psa, tak víte jak nám bylo a hlavně jak bylo tomu zvířeti.
Byla sobota večer a já jsem jí zavolala a řekla co se stalo…ochotně a ihned do půl hodiny
přišla. Byla to fajn ženská a její největší láskou byli koně. Původně byla u nich, než si otevřela ordinaci…
Po nějaké době jsem jí potkala a prosila mě o peníze. Věřte, že jsem ji skoro nepoznala
Byla špinavá, obličej samá modřina a divný výraz v očích. Takový ubohý. Chtělo se mi brečet, vyhrkly mně slzy do očí, ale udržela jsem je.
Pak jsem ji ještě několikráte viděla, vždy v takovém ubohém stavu a myslím, že to s ní šlo z kopce..
Za nějaký čas ordinaci zavřela a jakoby se po ní zem slehla……vůbec nevím, kam zmizela,
co s ní je. Dost možná že už není mezi námi.
Jen jsem si na ni vzpomněla, když mě dnes na ulici potkali bezdomovci a žebrali..
Tak jsem se jen zamyslela, proč jsou tam, kde jsou a kdo jsou?
To ví jen oni sami a jejich kamarádi, i když někdy ani ne….
|