Ostatní hvězdy tancovaly po obloze, ale ona jediná seděla a vzhlížela k Zemi. K té krásné modré planetě splněných přání. Tajně se jí svěřovala se svými problémy a doufala, že je každé její slovo vyslyšeno. Přemýšlela o tom, co dělají všichni ti lidé, kteří se světem procházejí. Představovala si bezstarostné úsměvy a otevřené náruče, které ji vítají na povrchu země. Z povídání měsíce slyšela mnoho krásného. Říkalo se, že je tato planeta naplněna jednou neuvěřitelnou věcí. Prý z jejího povrchu nikdy nezmizí. Ta věc se nazývá naděje. Cítila, že pomalu uvnitř uhasíná. Už nechtěla nadále viset ve tmě. Už nechtěla zbytečně plýtvat slzami pro nic. Sebrala všechnu odvahu a odpoutala se od věčnosti. Letěla vstříc svému snu. Plakala štěstím, její srdce poprvé zaplavil ten neuvěřitelný pocit. Padala a nakonec shořela v atmosféře...
|