Na kraji města, u malé říčky, stála stará vrba. V jejím stínu se krčil malý, obtloustlý chlapec. Pod stromem lehával každý den, přicházel při úsvitu a odcházel poté, co se skrylo slunce za obzor. Juhn zde trávil všechen svůj čas, ostatní děti si s ním nechtěly hrát, považovaly ho za divného. On je chápal, byl si vědom, že je jiný než oni. Párkrát se snažil navázat řeč s dospělými, ale těm zase přišlo neobvyklé bavit se s dítětem.
Poprvé si do stínu stařičké vrby lehl, když mu starší zakázali sedět s nimi u stolu a debatovat o problémech bytí. S pláčem a s pocitem vyvržence si opřel hlavu o její mohutný kmen. Přemýšlel, co by mohl udělat pro to, aby se ostatním zavděčil, když mu v hlavě promluvil zvonivý hlas.
,,Neplač chlapče, já vím, lidé naříkají často, ale také vím, že ještě častěji zbytečně. Většinou se trápí falešně, aby v ostatních vyvolali lítost. Jediný upřímný zármutek je nad ztrátou jejich blízkých. Bohužel, není to tak vždy."
Juhn se polekal, ne však proto, že nevěděl, kdo k němu mluví. Vyděsila ho pravdivost oněch slov. Rozpoznal v sobě zbabělce. Zbabělce, který si neváží sám sebe a stydí se za to, kým doopravdy je. Ve zvučném hlasu objevil zvuk chvějícího se vrbového listí ve větru. Naučil se mu naslouchat a mluvit k němu. Vrba tedy byla jediná, komu mohl svěřit své tajné sny, obavy a myšlenky, které mu nedaly spát.
Juhn u ní trávil celé dny. Přemýšlel a radil se s ní se svými názory, trápila ho otázka žití, ale i zdánlivě banální princip létání. Někdy jen tak ležel a pozoroval frepy v řece, jak se chytají břehu svými zelenými chapadly a vzpírají se proti proudu. Od vrby se mu dostávalo porozumnění, které před tím neměl šanci poznat. Ať mlčeli, nebo se oddávali spletitým rozhovorům, nikdy neměl pocit, že by mu docházel dech. Nikdy se mu nestalo, že by musel zdlouhavě hledat téma, kterým by přerušil nežádané ticho.
Avšak stejně jako řeka odnesla frepy, které se neudrželi a nechali se strhnout silným proudem, odnesl čas jeho dětství. Čím byl starší, tím méně se vrbě svěřoval, opět pochyboval sám o sobě, nechtěl vrbu obtěžovat svými nedůležitými starostmi. Časem ji dokonce přestal navštěvovat. Uzavíral se ve své mysli. Uvnitř v sobě plakal a starosti, které ho trápily dřív, mu náhle přišly směšné. Před očima mu umírala jeho matka, nikdy si s ní moc nerozuměl, ale měl jí rád. Je to divné, rodiče jsou pro nás ti nejbližší, ale kdybychom se narodili někomu jinému, byly by to pro nás uplně cizí lidé. Přesto máme pocit, že jsou jediní koho doopravdy známe.
V době, kdy se na hrob Juhnovy matky snášelo první listí, si vzpomněl na starou vrbu. Na tu která mu jako jediná dokázala pomoci. Cítil se hrozně, styděl se za to, že za vrbou jde terpve, když ji potřebuje on. Nikdy si neuvědomil, že i ona by mohla potřebovat jeho. Z dálky vypadala beze změny. Stále ten samý strom a řeka, která ho obíhá. Pohled z blízka Juhna vyděsil, usychající listí a polámané větve. Lehl si pod něj, plakal, ale jeho hlas k němu nemluvil. Snažil se, chtěl mu opět naslouchat. Ale bylo jasné, že čas, který byl vrbě dán, pomalu odtéká.
Zvedl se a zoufale strom obejmul. V jeho kmenu se objevila puklina, pomalu do ní vstoupil. Užíval si posledních paprsků slunce a čekal, až ho pevně obejme kmen. Ona mu věnovala spousta času, měl strašný pocit, že právě on může za to, že umírá. Je to spravedlivé, zaslouží si aby obětoval, alespoň trochu času v její prospěch. Naposledy se nadechl, a nechal svou krev proudit do koruny stromu.