Probudil jsem se a viděl všude ten nepořádek. Špína, prach a rozházené šaty. Naštvalo mě to, ale když jsem se podíval na druhou stranu postele a uviděl Katku, jak brečí do polštáře, stala se z naštvání rozmrzelost.

"Co je ti?" řekl jsem bez zbytečných slov. Nemám rád zbytečná slova.

"Mám depku a..."

"Menzes?" přerušil jsem jí.

"Ne! Jen je prostě celej svět zlej a bezohlednej."

"To máš pravdu."

Už mě to nebavilo. Neustále jí chlácholit a ubezpečovat, že podléhá krátkodobým emocím. Mimochodem, nesnáším slovo "prostě" a ještě víc stěžování si.

"Tak to ale být nemá. Přeci existuje naděje," řekla s důrazem na slovo naděje jakoby šlo o magický pojem.

"Ne. Měla jsi pravdu, svět je zlej a bezohlednej. Všechno snažení je na nic a naděje umřela se soucitem."

Rozplakala se znovu do polštáře. "Jsi hnusnej! Hnusnej! Nesnáším tě!"

"To svět je hnusnej a ty ostatně taky."

Už neplakala jen do polštáře, ale přibrala i peřinu.

Když se podle potřeby dostatečně odvodnila slzami, položil jsem na noční stolek revolver. Byl to starý revolver, spíš starožitnost. "Skoncuj to. Všechno je hnusný a nic nemá smysl. Já jdu koupit rohlíky. Mám hlad a ty jsi zase nic nekoupila."

Odešel jsem a ona zůstala sama. Zastavil jsem se ještě v hospodě, abych jí dal víc času.

Samozřejmě se nezastřelila. Nemá tu odvahu. Spolykala prášky, ale neumřela. Jen se poblila a já to musel uklidit. Začíná mi být i protivná.

Ještě týden po své rádoby sebevražedné akci dělala nemocnou. Asi chtěla, abych se o ní staral. Starám se jen a jen o sebe.

Chtěl jsem jí vyhodit z bytu, ale vždycky mi do toho něco vlezlo. Jsem muž a sex potřebuju.

Jo, ale po chvíli se mi i ten sex s ní začal hnusit. Nepřirozeně při tom funěla. A taky tloustla. Ale co mě nejvíc vyvádělo z míry, byl její hlas. Nechápu, že jsem si toho už dříve nevšiml. Měla arogantní tóninu í. Kdyby aspoň mluvila málo, ale ona se vyjadřovala v rozvitých větách. Miluje monology a kdykoliv se jí připletu do projevu, je nedůtklivá a opakuje to své "Neskákej mi do řeči. Skákám snad do řeči já tobě?" Zabil bych jí, kdybych si byl jistý, že mi revolver nevybouchne v ruce.

V den, kdy mi neuvařila večeři, jsem jí konečně řekl "vypadni". Samozřejmě plakala, zatímco jsem jí balil věci. Už měla kufry na chodbě, když mi to řekla.

"Jsem těhotná a miluji tě. Můžu zůstat?" Vybalil jsem jí kufry a uvařil večeři pro tři.

Od toho dne jsem jí měl o něco víc rád. A nebo jsem doufal, že naše dítě bude po mně. Vlastně jsem měl rád jen to nenarozené dítě v ní.

Žili jsme si docela dobře. I vařit začala a já si poprvé v životě založil spoření. Vymýšlel jsem chlapecká jména. Na dívčí jsem raději nemyslel. Po večerech jsem svému dítěti tvořil budoucnost. Bude to fotbalista a kurevník. Nikdy se neožení.

Po dvou měsících se mi svěřila, že dítě nemá. Prý si to vymyslela, protože mě miluje a chce se mnou strávit zbytek života. Zastřelil bych jí, kdyby mi revolver nevybouchnul v ruce.