|
| |
 |
S.O.S. Pes
Autor: Verochka (Občasný) - publikováno 23.10.2001 (08:51:29), v časopise 7.1.2002
|
|  |
Byl krásný jarní den a tramvaj uhánějící ulicemi hltala elektrický proud z drátů lemujících nebe, zatímco železné koleje si prozpěvovaly veselou písničku o betonových dálkách. Seděla jsem v tramvaji…, a se mnou spousta dalších lidí. Všichni zírali bezděčně z oken. Zdálo se, že prožíváme další, únavně obyčejný den.
Až do chvíle, kdy na jedné ze zastávek přistoupili malý chlapec a pes. …
Stáli tiše v uličce a oba vyhlíželi velmi mírumilovně. Usmívali se jeden na druhého i na lidi kolem. Ještě netušili, že se stali objektem zájmu jedné, dosud zcela nenápadné paní, sedící nedaleko nich. Upřela na oba zlověstný zrak, vstala a po dlouhém nádechu naplnila tramvaj svým pronikavým hlasem: „Ty prevíte, nevíš, že tu zvířata bez náhubku nemají co dělat?! Nechápeš, že nás tím všechny ohrožuješ?!“ Chlapec i pes ohromeně hleděli na nervózní paní a nepokoušeli se o sebemenší náznak odporu. Rozzuřená paní je kropila nadávkami a rozhazovala rukama do všech stran. „Tak máš na něho náhubek ?“ Zněla její poslední salva.
„Nemám.“ Odpověděl klidně pes, když ustala tlaková vlna. A pokračoval:“Ale nemáte se čeho obávat, neublíží vám. Je hodný. A pak, je to mládě, ještě neumí kousat.“ Když ale rozvzteklená paní zavrávorala a zakalil se jí zrak, rychle dodal:“ Ovšem v zájmu zachování klidu a bezpečného dokončení jízdy jsem ochoten si nějaký náhubek vypůjčit.“ Pes se obrátil k ostatním cestujícím:“Promiňte prosím, nemáte náhodou u sebe někdo náhubek?“ „Obvykle jich u sebe pár mívám.“ „Také bych měla nějaký mít.“ Ozývaly se hlasy v tramvaji a lidé se začali šacovat. Náhle se vztyčil starší, milý pán a podal psovi náhubek. „Děkuji“, řekl zdvořile pes, „můžete se spolehnout, že Vám ho vrátím“. „Ale to nemusíte“, zrozpačitěl pán, „mám jich doma ještě několik“.
Pes si náhubek zevrubně prohlédl, zkontroloval jeho pevnost a narazil ho tam, kde měl už dávno být…
Do tramvaje se vrátil klid. Lidé spokojeně zírali z oken, chlapec a pes se na sebe usmívali a kousek dál seděla paní s náhubkem na „ústech“. Ještě sice zlostně vrčela, ale už nemohla nikoho pokousat. A to bylo dobře…
|
|
|
