|
|
|
| |
Totem po létě (new version!) Už se mi po útulném prostředí Jazzclubu Železná a po recitování a jiných exhibicích totemáků stýskalo. Jaké tedy bylo říjnové setkání z mého osobního pohledu? Novinkou byla absence, doufejme že opravdu neplánovaná, promítání fotek a obrázků při recitaci. Když k tomu přičtu absenci podmalovávání piánem či kytarou, zbylo jen "suché" vnímání básnických a prozaických textů. Bylo to asi jako studený řízek či vlažná polévka. Zasytí, ale jaksi si člověk moc nepochutná. K tomu ty nešťastné mikrofony, respektive neznalost práce s nimi (většina recitátorů působila jako astmatici - ty nádechy byly hrozně slyšet). A přece jen jsem vnímal jako takové domáčtější posezení, když na pódiu byli všichni najednou a jen se střídali. Přimlouvám se za zachování aspoň části tradic. Zpestřil jsem si recitaci čtením totemáckého magazínu, kde šotek nahradil všechna "ž" písmenkem "ť". Některé básně dostávaly rozměr až nadpozemský - škoda, že recitátoři měli texty OK. Takové "já uť nechci zapomenou, ťě se musí ťít", popřípadě "a ona ťe prý to omyl byl, ťe špatně ťíťlo (pardon číslo) vytočila, ťe chybím ti, ťe stýská se ti..." bralo u srdce. Z básní se mi, jak jinak, líbilo Dilema (AlexBobrLetadlo - to je všechno autor, nebo další šotek?)
Pokoj má čtyři stěny a srdce čtyři komory kam vodit další ženy když život není lovestory.
Z prózy, která většinou proběhne plaše kolem, nějak ji nestíhám čtenou vnímat, mě vysloveně dostal(a?) Black se Ztrácím tě. Emotivní a ďábelsky vypointované - prostě jsem na to skočil. Díky. Teď rovnou sprdnu negentlemansky ty hulváty, co se po celou dobu hlasitě bavili za dveřmi sálu. I průměrně inteligentní člověk si všimne, že dveře netěsní, navíc u baru je místa víc než dost. Nechtěl jsem, sedě až u pódia, jít kecaly napomenout. Přiznám se, že jsem myslel, že tam, jako už jednou, stojí SShane se svou pověstnou stájí kobylek a že mu to vytmavím o přestávce, ale mýlil jsem se. Nebyl tam. Omlouvám se mu. Divadlo Kyvadlo se mi zprvu jevilo jako samoúčelná pohybová improvizace, ale ztvárnění několika příběhů z řad posluchačů bylo více než zajímavé a zejména poslední příběh o zlomené růži a kováři a Ferlingettim stojí za pochvalu. Nevěřil bych, že se dá něco takového udělat. Některé nápady se sice přímo nabízely, ale to spíš ty popisné, co bych dokázal třeba i já. To hlavní, dotvoření samotného příběhu, to se dalo než obdivovat. Skupina Karí uzavřela literární večer. Bubenice mě zaujala už tím, že se posílila před vystoupením půlkou(!) rohlíku a asi půldeci vody. Skupina má zajímavé texty, dobré zpěváky, kolísavé muzikanty (tréma) a byla, aspoň v místě, kde jsem seděl, postižena špatným nazvučením.
Gentleman |
|
|