Dívka s vlkodlačím srdcem
Sněžilo. Vzduch byl čistý, ale přesto tíhl. Tara právě okusovala králíka, kterého dnes ulovila. Vedle ní se choulil Dear, vlk, kterého Tara kdysi vyléčila z ošklivého poranění. Na stěnách jeskyně tančily podivuhodné stíny a siluety dvou nejdůvěrnějších přátel.
Tara žila s Dearem něco přes rok. Za tu dobu si mnohokrát pomohli v krutých časech a vánicích. Když byli na lovu, díky vlkovi našla vždy Tara cestu zpět a on díky ní pocítil závan tepla a lásky.
„Zítra prozkoumáme Mealský les. Co ty na to?“
Vlk zvedl hlavu a zakňučel. Pohlédl na zbytky králíka, které Tara položila na jemný oblázek.
„A nasbíráme nějak nové dřevo na oheň . Co říkáš?"
To už ale byl králík ve vlčí tlamě. Skončil pod bílými packami, které vypadaly jako bavlněné ponožky a mez nimi se ozýval mlaskavý zvuk.
Dear zvedl hlavu a po jeskyni se ozval nosový zvuk, tak, jak to psi dělávají. Tara mu zabalila své ruce do huňatého kožichu, který byl jemný, jako hedvábí či samet a hřál, aby zvíře nezůstalo v končinách. Samo. Ztuhlé. A nakonec umrzlé.
Ráno vyrazila Tara se svým přítelem na obchůzku a sehnat si něco dobrého. Dear zaběhl do lesa a ani ne po minutě se vrátil se zajícem v tlamě. Poplácala ho po šíji a po pár minutách skončilo jídlo na ohni. Začalo chumelit, a tak Tařiny prsty zajely, tak jak to často dělávala, do huňaté srsti. Venku se začalo něco dít, což ji velmi znepokojilo. V botách z medvědí kůže vyšla ven a rozhlédla se kolem. Sněhová vánice byla tak hustá, že viděla sotva půl metru před sebe. Náhle uslyšela kňučení v jeskyni, kde ležel vlk. Pak nastalo naprosté ticho, až byl slyšet její vlastní dech. Šla ve velkém napětí do jeskyně, kde se míhaly neznámé stíny osob. Jeden člověk se otočil a pohlédl na ni temně černýma očima, které ji projely tělem, jako by byla průhledná.
Její oči sklouzly hladce jako po ledové stěně k tichému, mrtvému vlkovi. Ležel tam. Nehybný. Zranitelný. Tara se vrhla na stíny, a začala jim rvát…chlupy?! Nemohla tomu uvěřit. To, co je napadlo, byli bájní vlkodlaci, o kterých vždy Taře vyprávěla Indana. Že jsou to prý prokletí tvorové, u kterých je fáze postupná. Nejdříve se mění jen při úplňku. Potom každičkou noc. A nakonec jsou jen vlkodlaky navěky.
Jeden z nich po ní skočil a svalil ji na drsnou zem. Kamínky ošlehané větrem se kutálely z nerovného povrchu, kam Tařino vypracované, ladné tělo dopadlo. Druhý netvor mu hodil kámen, který Taru znehybnil.
Probudila se v teplé dřevěné chalupě. Ve vzduchu byl závan ovesné kaše, vůně, kterou už dlouho necítila, ale znala ji velice dobře. U kamen se pohybovala mladá žena. Měla plavé vlasy, které jí sahaly po pás. Hnědé kalhoty a okrová košile se jí na těle vlnily v souladu s jejím pohybem. Otočila se a podala Taře misku s voňavou břečkou. Rozespalá dívka natáhla ruce a s chutí zabořila dřevěnou lžíci do teplého jídla. Žena došla ke dveřím, jejímiž škvírou dopadali paprsky slunce na dřevěnou podlahu. Když byly dveře téměř otevřené, v jemném vánku byl cítit borový les, louka, voda, čirý vzduch a hlavně teplo. To bylo dívce ze Sibiři zcela neznámé. Tara vstala z měkké postele a šourala se směrem ke dveřím. Oslepilo ji sluneční světlo. Na tento pocit nebyla zvyklá, ale přijala ho s radostí. Jako každému, teplo jí bylo příjemné. Z verandy spatřila nádheru celého okolí, jenž bylo pro ni nové. Byla vlastně ve vesnici, kde žilo spoustu něčím si podobných lidí. Na západě bylo jezero, na východě louka, ze severu před studenými větry je chránil les a na jihu se rozkládalo velké pohoří. Začala se procházet mezi stejnými dřevěnými chaloupkami. Přejel jí mráz po zádech, když zjistila, že je pryč. Daleko od svého domova. Co po mně chtějí? Dostala strach, ale snažila se ho skrýt.Tak, jak ji to naučil život.
„Ahoj Taro, já jsem Dagea, jak se ti tu líbí?“ tázala se dívka s černými vlasy, uhlíkově černýma očima, oblečená v jemných letních šatech žluté barvy.
„A…Já…je tu moc hezky…u mě pořád sněžilo, tak mám změnu a…“ zamyslela se, „Kde to vlastně jsme?“
Dagea se ušklíbla a pak si povzdychla: „Já vlastně ani nevím…Tak…Ahoj, já už musím jít k Avaře na heřmánkový čaj.“ rozloučila se s ní náhle, jako by ji něco zarazilo.
„Pa.“ Opověděla rozpačitě Tara. Začala se znovu procházet mezi domy, až uviděla na břehu plac s velikou hranicí. Nač bude? Pomyslela si. Došla k pobřeží jezera, a špičkou nohy začala hladit hladinu. Část palce jí zmizela pod vodním škraloupem a zbytek kotníku jí zahalila vlna, jež byla vyvolána nárazem větru na vodní hladinu. V tom ji přerušilo ladné vytí. Prudce otočila hlavu a pohlédla směrem, odkud zvuk přicházel. Doběhla k místu kde stál vlkodlak. Tvář se jí zahalila strachem. Vzpomněla si na ten den, a na…Deara.
Černé, vlkodlačí oči si jí znovu prohlédly, tentokrát už ji přijaly, jako by Tara byla nedílnou součástí těchto lidí.
„Co tu děláš, Taro?“
Rychle se otočila. Za ní stála ta žena, která jí prve uvařila ovesnou kaši. Černé oči si jí podezíravě změřily. Znovu a znovu…černé oči.
„Já…hledala jsem…Kde bydlí Avara?“
„Ach, Avara. Bydlí v odlehlém domě. Kdesi v lese.“
„A kde? Kudy mám jít?“
„To nikdo neví. Ví to jen ti, koho si tam Avara pozve. Každý úplněk sem k nám přichází a vybírá si své oblíbence, kteří k ní smí chodit na čaj a pro rady. Víc nevím. Proč to chceš vědět?“
„Asi ze zvědavosti. Možná proto, že se o ní zmínila jedna dívka. Dagea.“
„Ach tak.“
„Ty jsi už někdy u Avary byla?“
„ Ale samozřejmě. Jenže její dům je pokaždé na jiném místě. Její nástupkyně je právě Dagea, jen ta ví, kde Avara vždy sídlí.“
„A když projdu celý les, najdu ji?“
„Tento les je velmi hluboký, ba i nekonečný. Nikdo ho nikdy neprošel, nikdo nikdy neobjevil, co se za lesem skrývá.“
„A jak jsem se sem ze severu dostala?“
„To ti nemůžu říct. Jsi ještě příliš čistý člověk. Až projdeš změnou, dozvíš se víc.“ Žena už byla dobrých dvacet metrů od ní. Tara si najednou vzpomněla, že to, co chtěla, se nedozvěděla. Doběhla ji a o rozpačitě se zeptala:„Jak se vlastně jmenuješ?“
„A když se to dozvíš, pomůže ti to?“ mluvily za stálé, rychlé chůze.
„Myslím, že ano.“
„Ewia.“
Tara zpomalila a Ewia se začala vzdalovat. Zamyslela se nad tím, jakou změnu vlastně myslela. Chvíli bloudila ve vesnici, než našla příbytek, ve kterém se probudila. Postel se pod ní prohloubila a přikrývka se zvrásnila, když se na ni posadila. Ponořila se do svých myšlenek a vzpomínek. Slané křišťálové slzy se jí klouzaly po kůži a pak se roztříštily o její ruku nebo o podlahu. Takhle tam seděla asi deset minut, než se byla schopná pohnout. Pomalu se zvedla a její hruď se nadmula. V malém výklenku ve stěně spatřila špinavé zrcadlo. Předstoupila před něj a zahlédla v něm odvážnou bojovnou dívku, která vedla v celku bezstarostný jednoduchý život. Měla velkého kamaráda. Plavé vlasy jí visely dolů. Byly mastné a také z nich stále ještě vycházel zápach kouře. Zelené oči jí svítily ve stínu chatrče. Jenže tento pohled byl vidět jen na zlomek vteřiny. Pak spatřila docela jinou dívku. Zranitelnou. Naplněnou strachem a bolestí. Křehkou, však odvážnou a bojovnou. Rozumnou. A mocnou…
„Dnes spatříš Taro, naše tajemství.“ Pousmála se Ewia.
„Je to právě to, co tuším?“
„To nevím. Nevím, co očekáváš a nač myslíš.“
„Já…bojím se.“
„Byla bys hlupačka, kdybys neměla strach. Lhala bys sama sobě.“
„Možná.“
„Půjdeš dnes s Dageou vyzkoušet své síly k jezeru?“
„Prosím, mohla bys mi to zopakovat? Já totiž myslela na…“ zajíkla se.
„Na Deara. Já vím. Chybí ti.“
„Ano.“
„Připrav se na dnešní večer. Radím ti, najez se kolem sedmé večer a pak odpočívej.“
„Načpak?“
„Sama uvidíš.“ Pousmála se Ewia a odkráčela pryč. Po chviličce zmizela Taře z odhledu.
Po dobré, lehké večeři přišla Ewia s Reanou, se kterou se Tara za tu dobu seznámila. Přinesla jí kožený šat. Složité, volné střihy, jenž na ni byly přesně ušity. Reana ji oblékla do koženého oblečku a rozčesala jí pevné vlasy, které zapletla do copu. Dala jí vypít šálek kávy a pak kalich s vodou. Tara stále nevěděla, co se děje. Mluvily málo. Skoro vůbec. Ewia vzala dívku za štíhlou ruku a vyvedla ji ven z chalupy. Odvedla ji na písečnou pláž, kde čekala snad celá vesnice a na hranici vody a břehu stála Dagea. Když někteří spatřili Taru, umlkli. Hlouček lidí se rozestoupil a vesničané utvořili lem kolem pláže. Ewia zavedla vyděšenou dívku k Dagee.
„Budeme spolu bojovat.“ Oznámila jí s jiskrou a touhou po boji v očích.
„My…?“
„Ano. Žádné zbraně. Žádné triky. Pouze čistý boj.“
„A…“ To už ovšem měla obtisk Dagey pěsti na břiše.
„Au!“ vykřikla, ale ještě než se stačila vzpamatovat z úderu, ležela na jemné, ovšem tvrdé zemi. Zvedla se a pak se zašklebila. Teď začal opravdový boj. Dagea používala hlavně pravý hák, zatímco levačka Tara útočila levicí. Dagea se spustila krev z nosu poté, co ji Tara překvapila nechráněnou. Protivnice zrudla a strhla Taru do jezera. Kolem nich udivený dav jen pozoroval bitku. Dagea skočila do vody a zmizela. Překvapená Tara se rozhlížela kolem, ale nemohla po ní najít ani známku. Ze zadu ji udeřila oblou zbraní. Kamenem. Tara se zapotácela. Nevěděla, co se děje. Omdlela a do okolí se rozlétly kapičky vody. Narušila vodní hladinu, a kolem se utvořily vlnky. Všude nastalo absolutní ticho. Všichni se báli jen nadechnout. Čekali, co se bude dít. Dagea vytáhla omráčenou Taru na břeh, pousmála se a špitla: „ Je dobrá.“ Pak plná energie a svěžesti odešla.
Probudila se zase na týž posteli, kde spávala každou noc.
„Dobré ráno, Taro. Jak se cítíš?“
„Já, au.“ Sykla.
„To přejde. Vypij si tenhle čaj. Na.“ Podala jí šálek s bylinkami zalité vodou.
„Proč to všechno?“
„Není to hloupá otázka?“
„Ne, Ewio. Skutečně není.“
„Abychom věděli, jak jsi silná. Co všechno vydržíš. Tvé smysly jsou ještě velmi “neohrabané“.
„Takže jsem Dagee zlomila nos jen kvůli zkoušce?“
„Ne, kvůli úplňkové proměně.“ Zazubila se Ewia a pak zmizela ve dveřích.
Tara pozorovala úplněk. Dnes jí přišel obzvlášť magický. Naháněl jí hrůzu, ale cítila z něj krásu. U lesa spatřila siluetu postavy. Přimhouřila oči, ale viděla pouhý černý stín. Osoba došla až k ní. Tara nikdy někoho takového ve vesnici neviděla.
„Dítě, jsi mocnější, než kdokoli z nás.Využij toho, a chraň náš národ.“
„Avaro?“
„Ano. Jsem to já. Vím, že si myslíš, že Dagea je nejmocnější. Však nezapomeň, že ona už je vlkodlačice.“
„Vl…co?! “Ano. Všimni si, že všichni lidé v této vesnici mají černé oči. Tak hluboké. Smutné. Hodně vesničanů to zde pokládalo za prokletí. Ale ti už se sami zabili, nebo zemřeli.“
„Já…“
„Dnes byl poslední den, kdy jsi byla tou Tarou, kterou jsi doposud znala. Půjdeme?“
„Kam?“
„No přece k mému domku.“
„Samozřejmě.“ Přitakala Tara. Obě se zvedly a pomalu se ploužily po louce, až s ztotožnily se
stíny stromů. Domek Avary byl skutečně malý a útulný. Voněly v něm všechny možné bylinky, a bylo zde teplo. Nejen fyzické, ale i to duševní. Tara se posadila k malému dřevěnému stolku. Avara jí podala šálek horkého čaje. Usrkla a pohlédla ženě do očí. Ta se usadila naproti ní.
„Chceš mi vyprávět svůj příběh?“
„Ano.“ Zaváhala.
„Tak prosím.“
„No. Vlastně. Já. Žila jsem ve vesnici Vedaja. Měla jsem tam takovou babičku…jmenovala se Indana. Vyprávěla mi o mé minulosti a já jsem věděla, že jsem odjinud, protože oni byli eskymáci, a já snědá běloška. Ach, zapomněla jsem. Vedaja se nacházela na Sibiři. Říkala mi tedy, že když mi byli čtyři roky, našel mě její vnuk Feas, který byl toho dne na lovu.“
„Jak věděli, že ti jsou právě čtyři roky?“
„Nevěděli. Prý to vypočítali z hvězd.“
„Ach tak. Tím byli eskymáci proslulí. Hvězdy byly pro ně známé, jako pro nás psi a vlci.“
„V té vesnici jsem vyrostla. Ve dvanácti nás napadli vojáci a my před nimi prchali. Jenže můj kůň se splašil a utekl pryč. Zůstala jsem sama. Pak mě potkal…Dear. Byl postřelený. Vytáhla jsem kulku z jeho těla. Naštěstí to nebylo nic vážného. Žili jsme spolu přes rok. My byli,..“ odmlčela se, „nejlepší přátelé. Potom mi Deara zabili. Vy jste ho zabili. A odvlekli jste mě sem.“ To už sejí koulela jedna slza za druhou po bledé tváři.
„Není to tak jednoduché. Přišel Dearův čas. Vlkodlak by nikdy vlkovi neublížil. Dear by stejně do dvou dnů zemřel. Ale kdyby ho Weas nekousl, nemohl by na naše nebesa. Protože byl prokletý. Měl tě chránit, už odmala, co jsi se ocitla v tom lese. Ale selhal. Nenašel tě. Hledala jsi svůj lid?“
„Dear? Tak proto. Spojovalo nás zvláštní pouto.“ Pousmála se. „Samozřejmě že jsem svůj lid hledala. Myslela jsem, že půjdou na sever. Tam, kam se žádná jiná noha neodváží vkročit. Hledala jsem je celou dobu. Než nastalo to osudné probuzení. Zde.“
„Teď já ti povím něco tobě samotné. Co jsi byla do svých čtyřech let.“ Avara se pohodlněji usadila v dřevěné židli.
„V horách tě našla Dagea. Jednou, když šla vyplenit ptačí hnízdo. Byla jsi tam. Tichá. Mech ti hladil záda, zatímco tys pozorovala motýli.“
„Jak mě mohla najít Dagea?“
„Nepřerušuj mě.“ Napomenula ji Avara.
„Představ si obyčejného člověka vedle Dagei. Zatímco člověku by byly už čtyři roky, Dagee by byli teprve rok. Ale myslela by, jakoby jí byly už dosažené ty čtyři roky. U nás má vlkodlak narozeniny každý přestupný rok. Tak tě tedy našla a odvlekla tě do vesnice. Tam se o tebe po čtyři roky starala Ewia. Pak nás ale napadli věřící. Že prý jsme zrozenci ďábla. Vyhnali nás z naší vesnice, kterou po té vypálili. Z Rumunska jsme se přesunuli sem. A já tě díky kouzlu poslala daleko od Rumunska.“
„Takže Ewia je něco jako moje matka?“
„Přesně tak. Dnes tě čeká Úplňkový rituál. Staneš se jednou z nás. Jsi náš potomek.“
„Nejsem na to připravená.“
„Jsi. Mnohem víc než jsi myslíš. Nikdo ti o tom nechtěl nic říct, jelikož se báli, abys neodmítla. Čekali na úplněk, až se zjevím a promluvím si s tebou.“
Nastalo ticho, které obě znervózňovalo. Mlčely celou půl hodinu, ale pak je přerušilo vytí.
Židle zaskřípaly o dřevěnou podlahu a Tara s Avarou se blížily k jezeru, jenž osvětlovaly měsíční stříbřité pavučinky. Když vyšli z lesa, uviděly velkou hranici, kolem spoustu jídla a vína, nahé lidi, kteří ji bedlivě sledovali. Ewia se vynořila v hloučku lidí, taktéž nahá. Její prsy se otřely o Taru. Začala ji svlékat.
„Nač?“
„Osvěcení. Očista.“ Nahá Tara pochopila. Pomalu se blížila k jezeru. Hladký písek jí hladil chodidla. Ucítila, že mezi prsty jí projelo jemné bahno. Špičkou palce narušila hladinu. Už byla po pás v chladné vodě. Šla zlehka dál. Měsíční svit ji ozářil napjatou tvář. Po zvolna se blížila znovu ke břehu. Avara jí podala pochodeň, kterou měla zapálit hranici. Plamen vzplanul do obrovské výše. Osvětlil velký dav lidí, kteří se až lekli. Zřejmě na takový žár nebyli zvyklí. Avara začala něco mumlat ve starověkém jazyce. Všichni kolem Tary začaly blouznit a Tara se nemotorně motala mezi nimi. Jediná neposedlá šílenstvím. Aniž by to kdokoli zpozoroval, plavé vlasy jí zčernaly, zvlnily se a zdivočely, a oči byly náhle hluboce černé, a ne zelené. Toho si ona ovšem nevšimla. Všichni se začali měnit ve vlkodlaky. I Avara. Ta na ostatní vlkodlaky zavrčela a ti v ohnivém šíleném tanci ustoupily. Vyděšená Tara nevěděla, co má dělat. Avara na ni užuž chtěla skočit ale v tom… Z lesa vyběhl obrovský vlkodlak a zmocnil se jí. Chvíli spolu zápolili, až Avara utichla. Taře se tajil dech. Vlkodlak došel ladně k Taře a bolestivě, přitom lehce se mu jeho špičáky zabořily do Tařiny šíje. Projela jí palčivá bolest, která po chviličce ustala. Kousky jejího masa obr polykal. Pramínky krve jí stékaly mezi chlupy. Už byla jedním z nich. Vlkodlak.
Den po obřadu zaujala Dagea místo Avary. Po čase se Tara dozvěděla něco velmi zvláštního.
„Taro, posaď se prosím. Chceš zelený čaj, či černý.“ Usmála se Dagea.
„Bylinkový.“ Špitla Tara.
Dagea se usadila naproti své dobré přítelkyni, tak, jak to kdysi dělávala Avara.
„Je to už rok,“ začala Dagea „co jsi vlkodlačicí. A rok kdy se zjevil Bůh Dear. Víš, chci Ti něco povědět. Víš to jen Ty. Začnu od začátku.
Dear se seznámil s čarodějkou Ewiou přesně před čtyřmi sty osmdesáti šesti lety. To už by Dear náš Bůh. Byl to první vlkodlak, myslím ten, co tě pokousal a díky němuž si se stala jednou z nás. Ewia se do Boha zamilovala a nechala se schválně kousnout vlkodlakem, aby byla Dearovi co nejblíže. Měli spolu milostný vztah několik let, ale Ewia pak otěhotněla. Dearovi to neřekla, bála se. Jelikož byla čarodějka, stala se zvěromágem a tak pro ni nebyl příliš velký problém vrátit se z Nebes na Zem. Těhotná Tě porodila, kdesi v lesích. Dear ji poslal do naší vesnice, kde právě ona šířila „vlkodlačí mor“. Samozřejmě že Tebe nechala ve skalách a doufala že se o Tebe Dear postará. Já Tě našla, a zklamaná Ewia si Tě tedy vzala a považovala našeho Boha za zrádce. A pak už to celé znáš.“
„Takže Ewia je má matka?“ nechápala Tara.
„Ano, a Bůh Dear je Tvůj otec.“
„A kde je Ewia teď?“
„Nevím, zřejmě se vrátila do Nebes. Ale neboj se, až bude čas, vydáš se za nimi.“
„Budu stále žít?“
„Ne. Ewia už také nežije. Stejně jako Dear.“
„Takže se s nimi znovu shledám, až zemřu.“
„Samozřejmě.“
Tara začala znovu plakat.
„Taro, smrt není překážka, to si pamatuj.“
„Já vím, jenže…“
„Dočkáš se. Neboj se. Jakmile splníš na světě svůj úkol, odejdeš.“
„Avara tedy dokázala to, co měla.“
„Jistě. Přesvědčila Tě stát se jednou z nás. To byl její úkol.“
„A proč zemřel Dear? Proč se jmenoval stejně jako můj otec a proč…“
„Pššt…“ přerušila ji Dagea.
„Avara se mýlila. Tvůj přítel nebyl prokletý. Weas ho ale musel kousnout, protože mu to sám on přikázal. Dear byl právě tvůj otec. Měla jsi ho celou dobu vedle sebe. Také splnil svůj úkol. Ochránil tě v krutých časech, když jsi žila v sibiřských lesích.“
„Ale vždyť já si jeho jméno vymyslela!“
„Ne. Tvůj otec a náš Bůh Ti pravidelně vstupoval do snů a povídal si s tebou. Věděla si, že se jmenuje zrovna tak, protože Ti to řekl. A Ty si vlka pojmenovala tak, jak se jmenoval muž z tvých snů.“
„A jak to všechno víš?“
„ Protože Taro, já a ty jsme naše přítomnost, minulost i budoucnost…“ |