Z paniky

utíkám, mizím

s láskou v patách, co sápe se mi na záda.

Možná se jí bojím

snad neumím být šťastná

a třeba si ani nezasloužím

mít ty hvězdičky v očích

klidné srdce

co tepe spokojeně celé dny.

Usmívám se s obavou

že za rohem toho vřelého předstírání

mi život zasadí další ránu.

Blaženost opouští města nedaleká

a vrací se k pramenu jistoty

a měla bych uvítat

chvíli, co mívá

nedaleko cest zářivou trasu

míjivých snů.

Rozjímá na dosah, rukama

napospas

loučení mizerných dní

co nemohly být lepší

protože pak by to bylo vše až příliš

dokonalé.

A teď civíme si tu s pusou dokořán

na mrtvá tělíčka přičinlivých včel

co za nás v naději na štěstí

vypustily duši.