|
Broučínku, králi
metáš blesky v temné modři
ranami ran rozrážíš vzduch
a mě praská srdce
unavené smutkem, bolavé touhou
zmítané sny
chtěla jsem tou cestou dlážděním
říct ti, že se začínám bát.
A když zarachotily klíče v zámku
měla jsem srdce v krku a vešla...
Byla tam ona,
na stěnách
na stole
v koutech a ve skříních
v chuchvalcích prachu pod postelí...
Usmívala se, tak nevinně
jako by nic
jako by mi chtěla říct, že nejsem nic.
Jen stín osoby protkané do zdi
odrazem světla v kuchyni.
A tys řekl jen promiň.
V zrcadle rozprskla se čára prasklin
zdeformovala obraz
znemožnila cestu ven
ztratila jsem se v bludném kruhu
s fotkami v rámu
a měla spoustu času přemýšlet
když jsem se musela vrátit
zpátky do postele. | 
