|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Krajina ztraceného srdce Autor: Lola (Občasný) - publikováno 21.2.2006 (20:12:38)
|
| |
Krajina ztraceného srdce
Kdybyste se jednou probrali ze snu a zároveň neprobrali, šli byste dál cestou náladovou, neslyšeli byste okolo sebe nic a přesto hluk, došli byste na jedno místo, kde nic nedává smysl a zároveň do sebe všechno zapadá.
Někteří z vás by zabloudili, jiní cestu by vzdali, ale těch málo, co do cíle by došli, poznali by sami sebe, přednosti skryté v jejich duši.
Tam na onom místě stojí tři stromy, jeden celý rudý jako by vyrostl ze samotné krve, z něhož ozývá se denně dětský pláč, co trhá srdce na statisíce kousků .
Proti němu roste do výše strom, co velikostí své krásy dotýká se samotných nebes.
V létě jsou jeho větve obaleny květy těch nejkrásnějších rostlin. Probouzí v každé bytosti harmonii a klid jakou nikdo nikde nepozná. Nikdy však tenhle dokonalý strom nebude nejkrásnější, dokud o kousek dál bude stát ještě jeden.
Stačí pohled na tuto rostlinu a tají se vám dech, tluče srdce a cítíte bolest uvnitř těla, jenž vytvořila hudba, kterou hraje sama duše stromu. Vypovídá příběh dvou osob, o lásce, jakou nikdo nikdy nepoznal a nepozná. Každý patřil do jiného světa, přesto prosili hvězdy, aby mohli žít jejich společný sen, i když věděli, že nikdy spolu nebudou moci být, protože jejich vztah by mohl zničit, co snažili se za celý život vytvořit. Každý odešel svou vlastní cestou a musel znovu naučit se milovat, jediná opravdová láska, však daleko a zároveň blízko navždy zůstala-do srdce vyryta.
Celý den vás tam obloha omývá kapkami teplé, slané vody a hřeje slunečními paprsky. Žádné slunce, žádné mraky. Jen duhové nebe, které nemizí.
Pod nohami vám roste tráva, až do velikostí malých stromků, z černé, teplé zeminy, v které je obsažena všechna moudrost světa, je jemná jako hedvábí jakoby rostla z obav, aby vám neublížila.
Roční období v té zemi existují a neexistují, jsou i nejsou. Po jaru chodí léto, podzim nebo zima, ale jednou za čas nepřijde vůbec nic, jindy, když je planeta náladová se období střídá po dnech, hodinách, minutách a vytváří se tím obrovský chaos, který by umělci jistě sloužil jako múza pro velké dílo, ať by byl sochař, malíř, básník či spisovatel.
Čas tam ubíhá rychle a neskutečně pomalu. Na některých místech vůbec není a v jiných koutech země je zase tak rychlý, že přijdeš a odejdeš aniž by jsi si to uvědomil.
Často myslívám na onu krajinu nebes, co zastínila mi mysl a stále se mi zjevuje ve snech. Přemýšlím, co se tam právě děje, kdo ji asi našel, kam její život spěje. Jestli stále stojí tam ty tři stromy, tráva září životem a zdali pořád má všechno svůj řád, kterým se nic neřídí. Kdo ví? Třeba se tam právě ty jednou vydáš, ty, který nevěříš, že logika není všude přítomna, až se vrátíš, povíš mi, jak se ti tam líbilo. |
|
|