O ostýchavé Mařence
Bylo – nebylo..
Za devatero horami a několikero řekami , vodopády, rybníky a přehradami
žila osamělá panenka. Jmenovala se Mařenka.
Mařenka nosila bílou zástěru a byla velmi počestná a pracovitá. Vlastně, měla věk na vdávání. Bylo jí už přes třicet let a chtěla být už paní.. Byla však velmi ostýchavá také, což mi vyprávěla jedna paní, která ji znala. Ano, všichni věděli, že je osamělá, ale také, že truchlila, zřejmě, za svého mládence, který se ztratil; jednoho den se zem slehla a bylo to..
Vypadalo to, že velmi za ním truchlí, protože často v kostele seděla a modlila se taky.
Mařenku měl prostě každý rád a každý si jí vážil, i všichni muži z vesnice.. Tak dlouho všechny odmítala a nikdo nevěděl nikdy proč..
A tak říkali, právě, že asi, stále.. truchlí.
Mařenčin mládenec byl její milý, znali se chvíli, dokud nezmizel. Nezemřel, nikdo to neví, jen prostě – vypařil se. V těch časech pohádkových to tak prostě občas chodí, že se leckomu leccos hodí.
Co se Vám teď honí hlavou?
Kam všichni chlapi plavou?
O tom dlouho přemýšlela i Mařenka. Netruchlila, jen netušila.. a to bylo horší než smutnění.
Jednoho dne si v kostele všimla muže, který přinesl náruč krásných květin. Mařenku zaujalo hlavně to, jak je nesl, jak v náručí miminko, ano, ty se tak nosí, ty se tak chovají.. Byl to nový zahradník a Mařenka se rozhodla, že ho zítra ráno navštíví, že se s ním seznámí.
V těch časech pohádkových za peníze dostanete i to, co vám druhý ani neslíbí.
A komu se to nelíbí...
Ano, tak se stalo, že Mařenka druhého dne po snídani stála u Jeho dveří.
Však protože ostýchavá jakn známo byla, přestože dveře byly otevřené, nevstoupila..
Ale zazvonila.
Nic se dlouho nedělo, dům to byl velký, bohatý a jeho pán jistě taky. Ona však hledala zahradníka, co v domě nebyl. Byl přece v zahradě, tam u svých květin...
Mařenka to tušila a tak ´netruchlila´a v neděli do kostela oblékla si ty nejlepší šaty co měla.
Když pak seděla na svém oblíbeném místě v kostelní lavici, již se nemodlila, písně nezpívala, jen tak naoko pusu otvírala a celou svou bytostí čekala, zda uvidí Toho muže.
I, stalo se.. Opět, brzo potom, co Mařenka usoudila, že ho už nesmí propást bez oslovení, on objevil se. Tentokrát nenesl květy, ale plody své práce, nesl košík plný ovoce. Asi pro kostel. Hrušky, jabka, hroznové víno..
„Zahradníku!“ chtělo se volat Mařence. Jenže, jak víte, v kostelech se volat nesmí, a Mařenka věděla, že tenhle kostel by neunesl Její volání...
„Ach, to je trápení..“ vzdychla si nahlas Mařenka až slyšela to pan vedle ní.
„Co Mařenko, co se stalo, jaképak máš trápení?“
„Ó, paní, kdybyste věděla, že znáte muže, nad kterého není a ztratil se, není, vy byste se netrápila?“
„Není není... a co Tvé trápení změní? Udělej, co můžeš udělat teď, hned. Jedině to něco změní.. však teď už tiše, varhany znějí...“ a ta hodná paní se ponořila zpět do svého modlení a Maruška do svého Snění...
Když zvony již drahnou chvíli vyzváněli to – ´Jděte domů, služebníci boží, lásku si dávejte, ta jediná něco změní..´Mařenka stála za známými dveřmi, co vedou k Zahradníkovi.
Zvonila – nikdo neotvíral.
Bušila na ty dveře, co byly dnes zavřené, ale nic se nedělo, jen Ticho za nimi a Mařenčin hlas před nimi, co šeptal:
„Zahradníku...“
Bylo to málo, to ví každý.
Však na příští den, když vyšlo Slunce a červánky se ještě po obloze honily, Mařenka nelenila a vystoupala všechny vysoké schody co vedly k věži, kde bily zvony. Ty kostelní.
Bylo to podle Mařenky, dostatečně vysoko, aby viděla... kudy půjde zahradník..
Když uviděla ho konečně přicházet vstupní bránou do kostela, všimla si, že dnes nic nenese.
Všimla si taky, že dnes na něm nic zvláštního není, nic nevidí. Byl to jen obyčejný muž, co se dnes – žení. Mařenka za chvíli uviděla i nevěstu jeho , budoucí zahradníkovu Paní.
Seběhla rychle schody a stála mlčky u vchodu. Dívala se, jak všichni v kostele povstali, poslouchala, jak modlili se za ně.. a pak se rozhodla jít domů, obléci si černý šat.
„Ubohá Mařenka...“ tak dlouho truchlila za tím, co není, že z věže ten den skočila, říkala mi pak druhý den ta známá, ta paní, co s ní v lavici často sedala.
„Víte, Ona, Mařenka, ta věčně smutná a osamělá panenka, byla moc ostýchavá... jak právě narozená panenka, jak jarní květinka, jak křepelka, jak první milostné psaní...“
...a to je skoro konec pohádky o Mařence, co žila byla kdysi tady, za devatero horami, několikero řekami a vodopády a přehradami.
Ještě tu zbyl ten Zahradník.
Viděla jsem ho, včera, přinést zas něco do kostela, vím to, protože to jsem seděla v té přední řadě Já... ale, málem jsem ho už vůbec nepoznala.
Měl klobouk, a možná to vůbec nikdy nebyl zahradník...
Tentokrát nesl jen takový věneček malý.. snad pro kostel, snad pro Ni, kdoví..
Tak už to chodí.
V těch časech pohádkových se někdy dějí věci, co se jen sami sebe poznají..
... a to už je vážně konec veškeré té pohádky.
|